Reportáž. Školní práce (BOžská záležitost). Ještě teď cítím, jak z ní visí úzké cáry mé šedé kůry mozkové a chmurně se třepotají ve větru.

Tebe miluji

Můj průvodce se odmlčí, na malý okamžik ke mně nakloní hlavu a zašeptá: “Cítím takové znechucení z tohoto světa.” Naléhavě. Takřka nesnesitelně. Aniž by mi poskytl prostor k ukrytí šokované reakce, točí volantem doleva a vzápětí parkuje před horskou chatou s drobnými věžičkami, které bez ostychu prorůstají šikmou střechou. Svatostánek je příhodně instalován vysoko nad městem, potácejícím se podvečerní mlhou kolem pouličních světel. Jsme tu první. Za necelou hodinu dorazí Boží spasení.

“Vítám vás všechny na třetím setkání našich Alfa kurzů. Dnešní téma zní Jak získat víru…případně jak ve své víře vytrvat,” mladý muž, který mi byl představen jako hlavní vedoucí, se s bezelstným úsměvem trochu nervózně rozhlédne po vyčkávajících tvářích přítomných křesťanů. V roli mluvčího nepůsobí právě sebejistě, spíš jako kluk, který se připletl na kraj řady a omylem se zřítil na duchovní pódium. Ostatně soudím, že to je jeden z důvodů, proč po krátkém formálním úvodu rychle představí dnešního přednášejícího a bez hlesu klesne na své místo. Oči se mu při tom stočí k našemu stolu, kde sedí jeho okouzlující žena.

“Vezmete-li Alfu jen jako metodu, jak získat víc členů, nebudete úspěšní. Alfa chce srdce, Alfa chce maximum,” píše se v příručce pro české pořadatele Alfa kurzů. Vyvinuly se jako program pro praktický úvod do křesťanské věrouky na začátku devadesátých let minulého století v anglikánském sboru Holy Trinity Brompton v Londýně a dynamicky se šíří současným světem prostřednictvím téměř všech křesťanských církví. Určené jsou zejména “nově obráceným křesťanům” a lidem mimo církev, kteří nechodí pravidelně do sborů. Organizátoři Alfa kurzů připomínají moderní apoštoly. Snadno ve vás vyvolají představu novodobých zvěstovatelů evangelia na počátku třetího tisíciletí po Kristu. “Když člověk uvěří, zažívá tak úžasný vztah s Bohem, že se o něj chce podělit s ostatními,” plaše mi v soukromí boční chodby svěří Martin, vedoucí.

Tebe miluji, Tebe chválím
Kolektivní spasení Bohem, které je, jak nadšení přívrženci nikdy nezapomenou podotknout, zcela nenásilné a bez nátlaku, má tři pevně dané části. Začíná se společnou večeří, během níž se může rozproudit hovor mezi známými a neznámými. “Nemodlíme se před jídlem, protože nechceme hosty zastrašit,” varuje příručka. “Doufala jsem, že to bude teplé,” jemně prohlásí do svorného ticha nad těstovinovým salátem s četnými kusy kuřecího masa starší, uhlazená dáma. Na Alfa kurzech je už po čtvrté, dochází pravidelně. Avšak ostatní pokrm povětšinou vlídně a pokorně přijímají. Večeře je pro hosty zdarma. Platí sbor.

Členové “štábu technického zabezpečení” odnášejí prázdné talíře a v čele místnosti zahlédnu svého průvodce, jak se choulí za kytarou uprostřed malého hloučku. Je mu zle. Vyhlíží jako průzračné ztělesnění proslulého biblického trpitele Joba, který si na konci svého příběhu střepy sedře vředy. Teď přijde chvilka věnovaná společným chválám Otce, Syna i Ducha svatého. “Tebe miluji, Tebe chválím, Tebe vzývám, Pane můj…Tebe miluji, Tebe chválím, Tebe vzývám, Pane můj…Ty jsi soudce národů, vzývám jméno Tvé, Ty jsi přítel můj, láska má…Tebe miluji, Tebe chválím, Tebe vzývám, Pane můj…Tebe miluji, Tebe chválím, Tebe vzývám, Pane můj.”

Zápal zpěváků sice naráží na tragické akustické možnosti podlouhlé síně, přesto je odzbrojující. Lidé rozptýleni na židlích se přidávají, dojímají, houpají se do rytmu vyťukávaného na bubínek, nebo alespoň přizvukují. Místnost je natolik vyplněna mnohohlasým zpěvem, který splývá v jednolitou posvátnou mantru, až mám nutkání vyskočit a otevřít okno. Ne snad že bych náhle zatoužila okusit ochrannou ruku svého Božího otce, vždyť navíc pějeme v přízemí. Čerstvý vzduch by však snad mohl zmírnit dramatickou atmosféru, kterou ryzí zpěv vyvolal. Potřebují tito lidé skutečně slyšet, jak najít víru? Copak z nich přímo neprýští?

Tebe vzývám, Pane můj
Pro dnešek poslední píseň utichla a za provizorní pultík se postaví vysoký muž v lyžařských kalhotách. Nevěnuje pražádnou péči zoufale prázdnému pultu a hlasitě se představuje. Kazatel Roman. Většina přítomných ho zná, protože většina každou neděli dojíždí do hodinu vzdáleného Valašského Meziříčí, kde Roman káže na shromážděních tamní organizace apoštolské církve.

Taky jsem s ním mluvila, respektive taky mi bylo kázáno. Vysvětloval mi, proč tolik odsuzuje katolickou církev: “Víš, nemám nic proti katolické církvi, ale jejich uctívání svatých, které si oni sami určili, a především Panny Marie, je zvrácenost, která nemá se slovem Božím nic společného.” Za soustavného narušování mého osobního prostoru mi podmanivým hlasem objasňoval, že Panna Marie byla hříšnice jako my všichni, s tím rozdílem, že porodila Spasitele. Couvala jsem. Pár set metrů nad námi se ve tmě tyčil Hostýn, uctívaný cíl prosících poutníků, neodmyslitelně spjatý s mariánským kultem. Vskutku prekérní situace, poznamenala by zřejmě Marie.

“Povím vám, co je to víra,” jde bez rozpaků rovnou k podstatě věci, kvůli které tu všichni jsme. “Víra v sobě zahrnuje veliký kus absolutní důvěry v něco nebo v někoho. Víra znamená spolehnout se na to, co známe a věřit tomu, co nevidíme. Někde jsem zaslechl hezkou definici. Víra znamená: ‘Já vím, že vím, že vím’,” vítězoslavně se rozhlédne po ohromeném publiku. “Náš Bůh je ochoten udělat mnoho pro to, abychom někde hluboko uvnitř měli jistotu, že je skutečný. Bible,” téměř vykřikne, “Může být zdrojem této jistoty, neboť tam se praví, že když uvěříš a otevřeš své srdce, udělá si u tebe Bůh příbytek a bude s tebou pořád.” Charismatický kazatel Roman není první, kdo mi tuto informaci sděluje. Přesto se ani tentokrát neubráním zděšení, které ve mně představa trvalého podnájemníka v mé duši vyvolává. Zjevně jsem ale jediná.

Ty jsi soudce národů, vzývám jméno Tvé
Žertuje, směje se, zuřivě gestikuluje, vypráví ilustrační historky z vlastního života. Sám sebe prezentuje jako ukázkový model zbloudilé a znovunalezené ovce. Plná polovina příhod se věnuje jeho drogové minulosti. Kazatel bývalý narkoman. To se snadno pamatuje. A piliny se sypou na zem…

Podle rozpisu následuje společná diskuze nad rozebraným tématem. Roman si s vševědoucím úsměvem přisedne zpátky ke stolu a členové “štábu technického zajištění” přijímají objednávky na kávu a čaj. Zatímco čekáme na horké tekutiny, agilní šedesátnice o čemsi urputně debatuje s vedoucím Martinem. “Víte přece, co myslím. Proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno…Matouš? Šestý? Nebo Osmý?…Teď to nemůžu najít…” Na stole se jako na povel zjeví různě ohmataná vydání Božího slova. “Počkejte, já tady mám noťas, já vám to najdu,” nabízí se Roman. Není to nutné, po nepatrné chvíli naléhavého listování hlásí paní vedle mě, že se jedná o sedmou kapitolu.

Ty jsi přítel můj, láska má
Tatáž dáma se ujímá slova a jako šéfka diskutujících zahajuje rozpravu. Upřímně se snaží klást první pomocné otázky, ale proud se ubírá trošku jiným směrem. Postarší žena, která si prve stěžovala u salátu, cílí teď svůj nepokrytý zájem na živého kazatele: “Kdybyste, jako že…myslíte jako, že kdybyste nebyl ten, jako drogově závislý, že byste, víte…našel Boha?” Hádám, že dotyčný se právě chystá k odpovědi na nejčastěji pokládanou otázku. “Na to se mě lidé často ptají a já jim odpovídám, že nejsou žádná kdyby. Ježíš pro mě není žádnou berličkou. A i kdyby dřív byl, tak teď už není…” Následuje nezbytná historka o blízkém člověku, rovněž bývalém narkomanovi, jehož z počátku skutečně nenáviděl a který se později stal jeho nejlepším přítelem a křesťanem. “Nevěřícně jsem se díval, jak na mě z první lavice mává Biblí a křičí: ‘Ježíš je supér, to si musíš přečíst!'”

Vedoucí diskuze se pokouší nastolit další téma k úvaze: “Co je podle vás základem křesťanské víry?” “Věřit v Boha?” “Milovat Boha?” Žádná z opatrných odpovědí jí ovšem není dost dobrá. “A nemáš tam tři možnosti, že bychom jednu zaškrtli?” dobrosrdečně si ji dobírá Martin. “Já věřím Písmu,” prohlásí jedna odhodlaná paní. “Ať ho otevřu kdekoli, odpoví mi na moji otázku.” Používá Bibli namísto věštkyně z karet s falešnými prsteny. Roman se potutelně pousměje a opět si bere slovo. “Mezi křesťany se traduje příběh o člověku, který otevíral Bibli na náhodné stránce, kdykoli nevěděl, jak se má v určité životní situaci zachovat. Jednou se mu přihodilo, že takhle Bibli rozevřel na straně, kde stálo: ‘…šel a oběsil se.’ Vyděsil se, zaklapl Bibli a otevřel ji na jiném místě, kde bylo napsáno: ‘…jdi a učiň taky tak!'” Divoký smích zaplavil místnost jako potopa. Je načase sbít si archu?

Jen Tebe miluji, Tebe chválím
Následující otázka se pídí po významu spojení “vztah s Bohem”, zvláště pak po rozdílu mezi křesťanským pojetím a jinými náboženstvími. Kazatel pokývá hlavou, nicméně ostatní zůstávají rozpačití. Skrze společnou úvahu nakonec vyjde na povrch, že Ježíš zemřel za nás za všechny a našemu Bohu stačí “pouze naše nejvroucnější snaha a ochota”. Všichni si viditelně oddychnou, že jsou na nejlepším možném místě a v nejlepších možných rukou. “Jak si můžeme být jisti, že máme věčný život?” “Já si myslím, že umřu,” nevesele, chmurně, ale s pevným přesvědčením oznámí přítomná důchodkyně. Přesto i ona si vyslechne, že Ježíš nám svou smrtí věčný život zajistil, čili se nemusíme ničehož obávat. Pokud se ovšem my sami neobrátíme k Vykupiteli zády.

Najednou promluví můj průvodce, který do té doby tiše poslouchal. Jakoby se konečně odvážil narušit povznesenou náladu. Na Alfa kurzech totiž žádný názor není hloupý nebo dokonce špatný. Nešťastně vypráví o bolesti, kterou mu žití každý den způsobuje. Tak nějak tuším, že to bude práce ďábla. Kazatel je přímo nadšený. “Myslím, že to, co jsi nám řekl, je naprosto dokonalým důkazem zlého pokušení, které všichni dennodenně zažíváme a proti kterému se jako správní křesťané musíme obrnit!”

Kurzy Alfa se konají jednou týdně déle než čtvrt roku. Bylo-li by jasno, sjížděli bychom dolů, do města, za svitu měsíce. Můj průvodce řídí. Přinejmenším své auto. Naproti tomu jeho příkladný život jako by ovládala “vyšší síla”, jež se mu dnes v pravidelné černobílé dávce zjevila.

Tebe miluji, Tebe chválím, Tebe vzývám, Pane můj
Tebe miluji, Tebe chválím, Tebe vzývám, Pane můj
Ty jsi soudce národů, vzývám jméno Tvé, Ty jsi přítel můj, láska má
Tebe miluji, Tebe chválím, Tebe vzývám, Pane můj
Tebe miluji, Tebe chválím, Tebe vzývám, Pane můj

Poznámka: Po několik repeticích je vhodné píseň transponovat o celý tón výš.