Jeden den zamíchaný do vláčného těsta mlhy, navrchu posypaného drobky okvětních lístků. Vytáhla jsem z toho hrnce s průhlednými stěnami jednu pomačkanou kytku a vzala si ji s sebou. Na zkoušku a na zkušenou. Usadily jsme se uprostřed zkušebny. Květina byla krásná, pronikavě červená a zelená a měkce zabořená do hlíny v květináči a rozhlížela se a přemítala, nevýslovně hlasitá. Omráčené instinkty hledaly slunce, ale nemohly ho najít. Viděla stovky prosklených hradeb, viděla rozlámanou duhu, umně naříkající mezi nimi.

Chvilku jsem ji nenápadně pozorovala. Vdechovala vůně. Na chvějících se listech jí ulpívala záře z línajících kolemjdoucích.

Přiběhly přerostlé děti. Samy sobě se smály, obleky dospělých na nich visely jako potrhané hábity strašáků na poli, a navzájem se propichovaly napjatými ukazováčky a zaklínaly se říkadly. Vyrážely přitom nesrozumitelné zvuky, které se rozprskly po skle na stěnách, pomalu stékaly dolů k podlaze a na okamžik ji znejistily. Děti si házely rozšklebeným klubkem, až zasáhly i mou kytku. Ukroutily jí nalomený list a zase odskotačily, do něj mizejíce.

Dotčení pěstitelé a vykreslené pěstitelky se mezi dveřmi hádali, kde jsem ji mohla sebrat. Nepřišli se zeptat, raději dál překáželi nesourodému zástupu ekonomů, který se za nimi nakupil a netrpělivě přešlapoval. Nutno mu odpustit, měl před sebou ještě řadu pochůzek. Když se dovolil a vstoupil, tázal se, za kolik jsem ji koupila. Pochybovačně, však přec vyhradili vyhrknuté nule místo v tabulce a odporoučeli se i s kufříky bojujícími za práva trhu.

Přišlo ještě mnoho lidí. Někteří kytce pochlebovali, někteří ji podpláceli, někteří ji zatracovali, byli hrubí, někteří dotěrní, někteří jen měkce pokyvovali hlavami. Někteří se usmívali a hlavy se jim vznášely v utonulých úrovních. Někteří se rozhovořili a hlavy byly pryč.

Jako poslední přišli filozofové a zkoušející. Květina náhle nebyla dost červená, nebyla dost zelená, nebyla dost květinou. Nebyla. Vzali hadr a ve třech větách ji vymazali ze světa. Dlouho mi domlouvali, abych ji zahodila. Dlouho vyzdvihovali rozum. Zeptali se, k čemu mi kytka bude a nečekali na odpověď.

A pak už tam nikdo nezůstal. Rozvěšené pachy na chodbách sesbíralo ticho a nevyřčené přestalo být tak pitvorně zásadní. Vzala jsem kytku do náruče a vyšly jsme na cestu domů. Jenom slunce se konečně dalo vidět, sestoupilo níž, až se dotklo hladiny oranžových vln. Míhaly se mezi domy a nadnášely dráty do nich zařezané.