Mám ráda noviny. Líbí se mi jejich vůně, nekvalitní papír, titulky plné sloves. Ráda se na ně dívám. K mé představě ukázkové snídaně patří na stůl stejně neodmyslitelně jako majestátní šálek kávy, jejíž nahořklá esence se v bezchybných spirálách vine k nosům uspořádaných členů rodiny, usazených ve světlé kuchyni, do které velkými francouzskými okny vnikají celé chomáče ranního slunce a zalévají místnost úsměvy. V oné posvátné chvíli zahájení denního rituálu je všem cizí spěch a neklid. Sním o dni, kdy svou představu naplním.

Ráda se jich dotýkám. Ráda si je kupuji, ráda je překládám a vkládám mezi změť zpupných nutností v mé tašce. Jsou měkké, poddajné a tolik zásadní. Je to cosi krásného. Starého, možná přežitého, částečně nahrazeného světy blikajících technologií, ale nenapodobitelně elegantního a delikátního.

Někdy na druhém stupni základní školy jsem poprvé shledala, že by novinařina mohla být tím urputně hledaným ?pravým?. Načas ale zůstala odvážná idea stranou proudu dění, pozorujíc a zapisujíc si do řádků neviditelností. (Když jsem si pak ve druhém ročníku vybírala příští semináře, náhle se vyjevila a stala se jasnou volbou).

Tentokrát se nechystám otevřít některou z pomalovaných krabic se samolepkami Pozor, křehké! či Když jsem byla malá…Jen mi tu na stole trůní noviny a malinká krabička z letošního července.

Několik měsíců předtím, řekněme v dubnu, mi pan žurnalista vyprávěl, jak ze sebe udělat vhodného brigádníka/brigádnici a vnutit se na léto do nějakého příhodného regionálního tisku. Co jsem si moc přála a v co jsem příliš nedoufala, se mi splnilo – brigádník se ze mě opravdu stal. Přes soubory uskotačených tematických i netematických článků, začarování, rozčarování jsem se propsala a protelefonovala až k rozhovoru s graciézní, nesmírně pozitivně naladěnou a energickou starší dámou, která mi bezplatně věnovala kus své víry, času spolu s odpověďmi.

Měla jsem zkrátka obrovské štěstí. Zejména na ztepilou paní šéfredaktorku. Každý nejistý začátečník si cení rad a každý domýšlivý začátečník zavrní pod přívaly (potůčky, kapkami) chvály.

A pointa? Mám ráda noviny a své jméno (pod seriózními slovy, pochopitelně) na jejich neprakticky velikých, začernalých stránkách.