Měla jsem chuť být rozčílená, ale svět mezi našimi školními zdmi je natolik absurdní a nereálně vykreslený, že mu nepatří víc než ironický úsměv.

Měla jsem podezření, že cosi bude špatně, když jsem zjistila, že literární seminář a pes (politologicko-ekonomický seminář) budou probíhat ve stejnou dobu. Když jsem pak své jméno mezi členy psa nenašla, zato jsem se zčistajasna objevila ve druhé skupině konverzace z angličtiny, začala být situace víc než podezřelá. Poté, co jsem se v kanceláři zástupce ředitelky vyhrabala z hromady zvýšeným hlasem vysypaných slov, která zdůraznila můj bezohledný a sobecký přístup k lidem tvořícím komplikované rozvrhy nadrobené podle miliónu seminářů, nezodpovědný přístup k angličtině coby maturitnímu předmětu a celkově rozvracečský přístup k instituci školy, jsem pochopila, že mám zřejmě smůlu. Udělala jsem tedy to nejmenší, co mi bylo ještě se skřípajícími zuby a vražednými pohledy povoleno, zamyslela se, zvážila pro i proti (stačilo si vybavit příslušné učitele) a vyměnila literární seminář za psa.

Já samozřejmě chápu, že vytvořit a řádně nakombinovat rozvrhy čtvrtých ročníků a profesorů tak, aby úspěšně korespondovaly a byly přijatelné pro zúčastněné strany, není nic jednoduchého. Za vrchol nezodpovědnosti ale překvapivě nepovažuji mou regulérní volbu seminářů, nýbrž nehorázně laxní jednání školy, která evidentně nedokázala splnit, co slíbila. Má původně vyvolená kombinace seminářů byla zcela v pořádku, nijak se nevymykala stanovám.

A co zmůžu? Můžu si stěžovat. (Teď je čas na ironický úsměv).

Co dál je nového, když všechno je při starém?

Po třech letech přízemního živoření jsme vyfasovali třídu v nejvyšším patře jako všichni správní maturanti, kteří by rádi skočili z okna. Horkým vybavením je počítač s internetem (pomalým, ale jistým), zrcadlo, žaluzie, ošklivé, nové, neosobní lavice, abstraktní obrazy, plakát s profilem Komenského na stěně a bílá tabule s fixy namísto důvěrně známé zelené s křídami.

Vyměnila jsem loňskou spolusedící za spolusedícího.

Školní řád byl přes prázdniny vyšperkován a obsahuje teď všelijaké vypasenosti. Největší čerstvostí jsou tzv. propustky, jejichž existence (tajemná a nejasná) nám umožní opustit areál školy. Pokud se během školního roku uvolníme na týden či dva z důvodu rodinné rekreace, budeme muset jako důkaz donést fakturu o zaplacení(?), po pěti dnech neomluvené absence nás vyhodí, odchody k lékaři nebudou během vyučování vůbec povoleny, a to ani nemluvím o důtce za tři pozdní ranní příchody. Přísně zakázáno je jakýmkoli způsobem dokumentovat vše, co je majetkem školy. Zákaz se vztahuje na prostory, písemné práce, odpadky a nejspíš i zaměstnance. Zřejmě se bojí, že někdo vyfotí hrůzná sociální zařízení a vypustí snímky do světa hygieniků.

Věřit v pokrok znamená nevěřit, že již nějaký pokrok nastal. To by jinak nebyla víra.

Vyjevil dneska trefný Kafka v autobuse.