Celou dobu jsem musela přemýšlet nad tím, kolik rozverných bacilů si naše pravice za moment vzrušeně vymění a zda-li si po ceremoniálu pan děkan ruce řádně umyje. Leč na místě neasistoval žádný hygienik, který by mikroby spočítal a počastoval nás jejich výživnými názvy. Vepředu se rozhovořilo jakési velké zvíře. Rektor myslím. Když se unavil, vystřídal ho děkan jakožto náhradní zástupce vyšší akademické fauny. Před vzedmutou lavicí v čele síně, na níž ve dvou řadách tiše hřadovala temná akademická rada, se krčily toho času neposkvrněné naděje politologie, ekonomie, historie a žurnalistiky.

Přečte ho paní proděkanka z prostředního mikrofonu…

Ač nám hlavy nesmáčel vosk z poletujících svíček, dík vydatnému zastoupení černých odstínů na hábitech přitomných nováčků a odkazů vtisklých do prastarých stěn by velký sál Karolina snesl snad bez větší újmy srovnání s velkolepými Bradavicemi. Na závěr nám bylo dopřáno, abychom si symbolicky sáhli na žezlo, čímž jsme velkoryse potvrdili svůj souhlas s poněkud olysalým slibem, načež jsme kolektivně povstali v nesprávnou chvíli a byli odesláni nabytý zážitek vstřebat.

Výše popsaná hromadnost si prý říká imatrikulace.

Post Navigation