Bezcílný včerejšek na roztřepeném pásku, který se neustále zadrhával a zmučeně se znovu a znovu vracel nazpět, se probořil nebo spíš prosmekl hradbou unylých vlasů a já se dneska odhodlala vypravit se do své nesmyslné školy. Už jsem realizovala i lepší nápady.

Prodloužený víkend v Praze, informační den UK a zkosená posluchárna, v jejímž čele se střídaly přesvědčivé a méně přesvědčivé výkony proděkanů jednotlivých fakult. Zatímco můj doprovod se mu otevřeně smál, mně bylo pána z katolické fakulty skoro líto. Nejen proto, že se před jeho výstupem sál důkladně pročistil.

Seděla jsem v lavici, přibarvovala bílé oblečky postaviček na letáku a krčila se pod nesouhlasným pohledem kluka napravo, který přišel dřív než my, odešel později, dával bedlivý pozor a veškeré chytrosti si vzorně zapisoval. Což tam ale prováděli skoro všichni (fakt divní lidi).

Dozvěděla jsem se, že nevím, co si počít. Chci školu (školy, aspoň dvě), která mi umožní hodně studovat, hodně se vzdělávat, která nabídne to nejlepší, nejen jméno nebo pověst. Chci znát spoustu věcí, znát je a porozumět jim, abych mohla pomáhat problémy řešit, abych mohla pomáhat. Nechci se přikovat k židličce řadové redaktorky, která píše sloupek regionálních zpráv, vzpomíná na svoje mladické sny a spasitelské touhy a svou práci v novinách s příšernou grafikou nesnáší.

Rodič ve mně vidí budoucí právničku. Známí mě povolávají na medicínu. A já zatím celkem marně chytám do protrhaných sítí vyfouknuté ideály. Asi nějaké nepříznivé období pro sny, prý. Říkal budík. A to je bez debat.