(Téma: Náhoda)

Ležím na skále a nade mnou se třese zfetovaná pedosféra. Nespím, protože jestli zavřu oči a přestanu si hlínu držet od těla výhružným pohledem osoby pohřbené zaživa, upadne mi možná na víčka pár tun. Nejím, protože poslední dobou mám stejně akorát pocit, že cokoli sním, snědl už minimálně jeden člověk přede mnou. A moc mu to nesedlo.

Seznámila jsem se tu s krtkem, který umíněně tvrdí, že je jen imaginární výplod mojí fantazie. Páchne po humusu a prudí jako zvětralina. Myslím, že odteď už budu konverzovat jen s imaginárními krtky. Je to moje plnohodnotná volba. Víte, když celý život mluvíte s lidmi, kteří do vás ryjí a tváří se přitom jako leprikóni s mrkví zaraženou do zadku až po lodyhu, oceníte pak někoho, kdo si na nic nehraje.

Možná se ptáte, jak jsem se ocitla pod zemí, na tomto agorafobiky vysněném místě. Pokud se neptáte, měli byste se prostě zeptat. Představte si, že to byla vlastně náhoda. Tedy pokud jste ochotni zahrnout do tajuplné definice náhody ten rozjitřený večer, kdy jsem z kůlny vyrvala krumpáč a šla si vykopat hrob. Žert. Ve skutečnosti nevím, proč mě do toho uvrtali. Ale upřímně, není to tu až tak zlé a můžu tu v poklidu a celkem i bez úzkosti uvažovat o Kierkegaardovi, a tak si nestěžuji. Mám dojem, že tihle lidé, myslím muže z pohřebního odvětví, nejsou při své práci zvyklí na zpětnou vazbu, a tak by je negativní recenze mohla dost zdeptat.

Kierkegaard byl mimochodem ten asketický filozof, co si myslel, že život by neměl být žádná velká prdel. Pojmenovala jsem po něm kdysi svoji akvarijní rybičku. Doufala jsem, že ji to bude motivovat k náboženským úvahám a že si jednou vodu v akváriu promění ve víno. Ukázalo se, že spíš než lásku k Boží obci vyznává lásku k sladkostem života. Byla patologicky promiskuitní a dělala to s gumovými medvídky všech barev.

Když jsem se poprvé probrala pod zemí, vystrašila jsem se málem k okamžité smrti, což by bylo trošku komické vzhledem k okolnostem. Snažila jsem se uklidnit hlubokým dýcháním, jak nás vždycky nutí naše mohutná vitální cvičitelka, která jógu učila už husity a rozdýchá ještě i první povstání organických androidů. Asi deset vteřin jsem se takto uklidňovala, než mi došlo, že čím víc zhluboka budu dýchat, tím dřív mi dojde vzduch. V duchu jsem vypustila k orbitě kletbu zvící tří promptních výrazů a podtrhla diktátorce v teplákách karimatku pod nohama.

Myslím, že brzo umřu. Není to otázka života a smrti, je to víceméně rozhodnuto. Poznání konce jakoby mi do žil vstřikovalo zvláštně vláčný roztok, po kterém tekutím jako zmrzlina, když ji postavíte k troubě. Je to ten typ, který zůstane stát tam, kde ho postavíte. Odmítám se ale dívat, jak mi svatý Petr s kritickými komentáři promítá můj život před očima, pročež jsem si po paměti uspořádala filmový maratón a promítám si bez oddechu všechny tři heroické díly Pána prstenů. A jestli mi ten svatý hnidopich půjde do hlavy šátrat po vypínači, aby mohl spustit tu svou soudnou projekci, a že už slyším, jak nadrženě cvaká s promítačkami, ukousne mu ruku opravdu obludný skřet, to mi věřte. Svatý mužík bude muset na tetanovku. A já se zatím vyliju do rotujícího trychtýře prostoru, který bez moralizujících keců spolkne všechno. Byť potom třeba blinká.

Pokusila jsem se tu navázat mentální spojení. Nevěděla jsem, jak se to správně dělá, čili jsem prostě začala hystericky křičet s tím, že technika se časem poddá. Nebyla jsem si úplně jistá, s kým a jestli vůbec se chci spojit, protože jako začátečníkovi v okultních záležitostech zásvětna se moje možnosti nejspíš omezovaly na nejbližší fyzické okolí, které logicky mělo být plné zapouzdřených zombíků. Říká se, nebav se se sousedním hrobem. Sousední mrtvolu si nevybíráš. Nešťouchej do spícího krokodýla. Jenomže já šťouchla. Jsem už taková. Navázala jsem spojení s napravo pohřbenou vúdú panenkou. Po hlase působila dost zuboženě, ale vypadala prý ještě hůř, než si díky znalostem z kurzů akupunktury zpátky přišila utrženou hlavu – poslední hmatatelný důkaz fatální krize jednoho asymetrického vztahu. Měla dost zemitý smysl pro humor. Žádná Barbie. Přirozeně. Chtěla jsem ji seznámit s mým imaginárním krtkem, ale stroze odvětila, že už se znají. To byla vlastně výjimka, jinak mluvila bez ustání hodiny a hodiny jako rozeštkaný kulomet k neutišení. Očividně jí na světě potkala spousta útlaku a bolesti. Taktně jsem proto vynechala svoji historku o tom, jak jsem vúdú panenky vždycky přivazovala ke kolejím. Až jednou jí došly náboje – a přestala sebou šít. Krtek cynicky podotkl, že zkapala. Usoudila jsem, že se asi vsákla. Inu, je to lepší než se počůrat a ležet pak v té ponižující louži jak nasraný kojenec.

Nalevo odpočívalo plastové autíčko. Sebevrah. Jeho příběh z něj vycházel ztuha jako zácpa, protože mělo popraskaná pérka uvnitř, strašně huhňalo, často se uzavíralo samo do sebe a odmítalo otevřít třeba jen okénko u řidiče. Jeho matka z rodu tiráků, ze které jednoho dne vypadl na rozžhavenou dálnici, byla pořád pryč, a otce neznal, neboť rodička byla zkrátka trochu děvka a nastavila se každému, kdo jí slíbil pořádně naplnit nádrž. V pubertě, kdy autíčku narostly přední reflektory a koncová světla, ho začal obtěžovat starší lascivní autojeřáb, který měl stejného majitele a přespával v téže garáži z krabice. Nejhorší bylo, že malé autíčko si k jeřábu přes veškerou hrůzu z jeho háčku vytvořilo podivný citový vztah. Jenomže jeřáb se zajímal jen o jeho mladé náhradní díly. Jednou se už neovládlo, ustřelilo jeřábu výfuk a pak to napálilo do svodidel osudu. Paradoxně se zabilo, protože nesnášelo svůj život. Teď nesnáší svoji posmrtnost.

Potom mi vyprávělo slzopudnou historii plyšového králíka s těžkou leprou a jeho sestry, kterou zabili hmyzí paraziti. Oba prý leží nedaleko…A vsadím se, že mi došlo dřív než vám, kde to jsem. A že krtek je správcem tohoto ďábelského panoptika. Ironie přímo krtečkovská. Přestavěl rozbitý vláček na metro, které v každé zatáčce bliká a skučí jako vyděšený strašidelný zámek na kolečkách, když couvá do žumpy, a jezdí teď svými vyšmajdanými chodbičkami od hrobu ke hrobu v intervalech podle jízdního řádu smrti.

Tají se mi dech, protože to tu smrdí jako v jámě plné dětských mrtvol. A protože najednou už vím, co musím provést. Vypínám Pána prstenů. Odtud vede jen jedna cesta. A já ji s díky odmítám.

Zpráva z novin
Mladá žena byla nalezena mrtvá ve svém pokoji na Praze 3 dnes v ranních hodinách. Jakkoli se to může zdát podivné, zemřela na následky četných poranění, která si způsobila šroubovákem ze stavebnice Mladý mechanik.

Toť povídka na tvůrčí seminář, jež byla pradávným pedagogem hluboce nepochopena. Nebylo tak zlé, že použil výrazu pisoidní surrealismus (podle té úchylné věže). Hůř mě zasáhlo, že se domníval, že hlavní hrdinka je sjetá jako nikdy, a že proto si chtěla vyšroubovat baterky. Ale zásadní pro jeho hodnocení asi je, že jsem chutě vrhla. Tedy stín. Neb každá správná povídka musí vrhat stíny, abychom se mohli užírat úvahami, co bylo za ní. Která droga.