Pořád jsem nevěřícně koukala do zdi, kde mi už od prváku visí koláž z jeho typobásní, kvůli které mi někteří návštěvníci říkali “havlistko”, a hrozně brečela.
Kolem půlnoci jsme se šli podívat ke koni. Všechny římsy sousoší obsypaly svíčky a už z dálky to vypadalo, jako když hořící pohřební loď pomalu unáší mrtvého bojovníka. Nebo taky jako obří třípatrový dort.
Na Národní se vzňal plast od svíček a vzplály taky růže okolo. Pietně jsme v loubí čichali škvařící se plyny a ideje.
O dva dny později jsem s Havlem vstávala. Bylo třeba mrknout se na Hrad.
A dneska to skončilo. Asi se nevzbudí (teď, když je z něj popel, bylo by to beztak asi dost strašidelný). A tak jsem u jeho ptákobásně – a jednoho z mých nejmilejších antikódů – na jeho počest zapálila 43. ptáka.
(Skoro hned mu ale uhořel hřeben).
Pták. Kdo se teď bude bít za domy, stromy a lidi?
