Pár obrázků z podzimního filmového festivalu na západě. Ale ne zase tak moc na západě, že už by to byly Vary a davy. #IRMF
Poprvé v roce 2022 pro mě slunce vycházelo nad Lisabonem. Koukala jsem na něj okýnkem z letadla, které se chvíli předtím vzneslo nad město ještě válící se v mlze, a potom psala M.: “Jako musím přiznat, že to bylo tak krásný, že jsem se z toho trochu rozbrečela.” (A to “trochu” jsem tam doplnila samozřejmě jen proto, abych neohrozila svoji image drsňáka.)
Tak to byl jeden orientační bod.
Druhý se přidal po přistání v Praze, kde jsme zjistili, že jsme auto na letišti týden parkovali přímo pod trámem s obřím ptačím hnízdem (a že všichni ti ptáci byli rozhodně na svátky doma). 😀
Tím byla hned zkraje roku pomyslně vytyčena velkorysá emocionální škála (slunce—hovna), na které jsem se měla v tomhle roce klasicky pohybovat a které můj oblíbený spolukomentátor života kolem nás říká “osm oktáv citlivosti”.
Hodně se toho nepovedlo, bylo to těžké (někdy strašně) a bez ohledu na to, kde jsem “parkovala”, často stejně pořád odněkud něco padalo. Ale aspoň to byla příležitost k prověření mé filozofie o podnětnosti (“Co je podnětné, to je dobré – i když se zdá, že to dobré vůbec není.”).
A uprostřed toho všeho jsem se navíc mockrát cítila tak živá jako nikdy.
“Kde máš manžela?”
Nevím, asi si půjdu dřepnout do té super bryčky, co mě s ní posílají zpátky do 19. století, a budu přemýšlet, do jakých končin bych zase na oplátku já vyslala tady toho tazatele. 😉 Výlet do minulosti nemá smysl doporučovat, protože smutnou pravdou je, že jeho dotaz by se přítomným zdál být relevantní skoro na každé párty v kterékoli historické epoše, a do budoucnosti bych podobné dotazy zase dost nerada zavlekla, naštěstí se ale dá cestovat nejen v čase, ale taky po prostoru, a v prostoru rostou různé háje, do kterých už se dá jednoho nasměrovat, a když je ten háj dost velký a instrukce dost jasné, mohl by tam trefit i někdo, kdo obvykle chodí jen po značených a už vyšlapaných mentálních stezkách.
Taková ta nejistá cesta, od níž se vás od samého začátku pokouší odradit chapadla různých potíží, a proto zvolíte jediné logické řešení a zkusíte, zda by se vám to všechno alespoň nesnášelo lépe, kdybyste byli v Berlíně, pár dní to tam testujete a naberete určitá nadějná data, a tak se nenápadně zkusíte vyškrábat po mapě výš, v noci spálíte – ne, jen přejedete – mosty nad dánskými úžinami a na druhém konci duhy, která má všechny odstíny šedé, vždyť je pořád ještě noc, si konečně trochu oddechnete a troufnete si popojet pro další kus blåbärspáje zase o něco dál na sever. A ještě dál a potom ještě kousek. A když pak jednou odpoledne nasednete na trajekt, který vás s bručením (ale uklidňujícím) protáhne naducanou bílou mlhou, a vy rozhrnete závěs deště a uvidíte ty špičaté skály, z nichž jsou tyhle dinousauří lofotské ostrovy urostlé (anebo neuvidíte, protože za závěsem je další závěs, ale to se do této metafory nehodí), brzy zjistíte, že už je úplně všechno v pořádku, protože zdejší vichr nikdy nemá dost a lačně vám od pusy utrhne každou starost, ještě než ji vyslovíte (dokonce mám podezření, že ji umí vymést přímo z hlavy – asi ušima), a rozmlátí ji o ty ostré vrcholky tak, že jediné, co po nich zůstane, jsou krvavé kapky dřínu rozeseté do vřesu všude kolem (jo a taky pomáhá, že vám je někdy zcela nepoeticky prostě jen strašná zima). A tak se ustavičně někam šplháte, protože je tak osvobozující, že sinusoidy, které běžně žijete, teď tady taky vidíte, cítíte a můžete si na ně sáhnout, a celé hodiny volíte jen mezi tím, zda to příští, na co stoupnete, bude kámen, nebo bahno, a (na) nic jiného nehrajete, a i když vám teče do bot, znamená to právě jen tohle, a proto máte pocit, že forma i obsah tady dýchají společně a vy s nimi.
Tak taková ta cesta.
Neznám lepší.
Berlin Unit
Unavení, ale samozřejmě jsme se v noci snažili řídit návodem na stěně nad postelí… 😀
Název: Žena ve dveřích
Berlín. Podvratný a vtipný jako vždycky. ❤️
Ke zdem radši vždycky čelem a hlídat, jestli nerostou…
Noc ve městě
Photoshoot level Vogue: Fotím si trubky, protože trubky jsou nejlepší, a nějaký trubka mě přitom tajně fotí, prý abych měla fotku s kamarádkami trubkami.
Překážím před předložkou. Celá já.
“… a NAVÍC mám v knihovně obrovské zpozdné za nevrácené knížky!” zakončím triumfálně svůj trochu hysterický výčet toho, co všechno musím udělat, dořešit a zařídit.
“To nevadí,” konstatuje klidně M.
“Jo? Jakto? To za mě zaplatíš, nebo co?”
“Ne, ale líbí se mi, jakou to z tebe dělá zkaženou intelektuálku.”
Vystoupím z tramvaje jako obvykle na Olšanském náměstí, protože k nám nahoru zatáčí jen patnáctka, přeběhnu vždycky napínavý přechod ke hřbitovu a pustím se do kopce po tom úzkém chodníku podél hřbitovní zdi. Je sobota a v uších mi hraje Aretha Franklin a její A Natural Woman, o které zpívala celé dopoledne, protože jsme se na tuhle písničku učili choreografii na workshopu, který mi před chvílí skončil. Doprovází ji rachot aut, která se po nejhorší pražské cestě z kočičích hlav taky pokoušejí dokodrcat nahoru a na jejichž hlasité snažení moje sluchátka a jejich mód “aktivní potlačení šumu” v Samsungu určitě netestovali. Jsem zpocenec a k tomu ještě pořád pomlácená ze čtvrtečního tréninku a po celém šíleném týdnu úplně mrtvá. A taky, na chvilku, na tom debilním úzkém chodníku, úplně šťastná.
Autor kresby: José Leonilson
“Takže jak to napíšeme… prvního, druhého a třetího února – první, druhá a třetí dávka…”
“Ladím s kalendářem,” glosuji to chabě a dál čekám, než mi doktorka vyplní žádanku.
Suchý únor to letos zjevně nebude. Hned prvního jsem si přišla pro šťávu rovnou do žíly.
“Kdyby něco, tak křičte. Nahlas, máte to povoleno,” odtuší na odchodu sestra, kterou jsem poznala až na druhý pohled, protože před necelými dvěma lety, kdy jsem tady koukala na jehlu zabodnutou do své ruky naposled, měla jiné vlasy, a vzápětí za sebou zavře vypolstrované dveře. Tenhle něžný nemocniční humor se neomrzí. Stejně je to fuk. Chtěli byste křičet, to jo, ale spíš než zamřížovaný suterén pavilonu F byste si k tomu vybrali třeba útes, na který dole naráží moře a uspokojivě přitom řve ještě mnohem, mnohem, mnohem víc než vy. Jenže kde chcete na Vinohradech sehnat opravdový – ne emocionální – příboj, že.
Nejblíž jsem nakonec “moře” našla na Proseku ve vířivce, která fungovala i v noci, a když jsem zavřela oči, které nejvíc upozorňovaly na ten tragikomický rozměr mého bytí, že zrovna dřepím ve vaně v útesů a moře prosté střední Evropě a že na skleničkách na šampaňské tu mají nápisy “love” (kill me now 🤦♀️), i tato instantní várka vln trochu pomohla. 😀
Co mi ještě pomohlo přežít víkend vedlejších účinků (dělám si seznam, protože na příště už si sepíšu opravdovský evakuační plán):
Že jsem navzdory tomu všemu absolvovala všechny tréninky a z jednoho si odnesla modřiny, na které jsem pak mohla pořád koukat jako na důkaz, že žiju,
že jsem celou sobotu šla a nezastavovala (na vysokých dávkách Medrolu bych podle mě přelezla i osmitisícovku, jenom abych se nemusela zastavit),
že jsem našla něco, z čeho se mi nezvedal žaludek (Ve Vinohradském parlamentu M. už beztak říkají jedině “ten se třemi vývary”),
a že počasí šílelo úplně stejně jako já, ze slunce se sypala zmrzlá krupice, vítr se rval se stromy a lidem na ulici se místo psích mazlíčků o nohy otíraly vzdouvající se sáčky, které unikly z kontejnerů a jako létající medúzy se nechávaly unášet poryvy mezi domy, čímž dost přispívaly k mému uklidnění, že s jistou dávkou surreálna se právě potýká i svět okolo mě.
Když já fotím M. …
… a když M. fotí mě.
Ostatně soudím, že oba máme celkem dar fotkou vystihnout svého modela.