Byl to právě rok. V druhé půlce ledna na led před televizní kamery zase vyjely salchowy, toeloopy, rittbergery a hlavně zapeklité dvojité axely, bez těch to nejde. Dokonalý laser, který má skvělá paní Žáková zabudován místo hlasivek, zase akurátními řezy snímal dioptrie z laických očí a krájel každé velkolepé vystoupení na plátky jak změklé máslo do těsta a přísná expertka Kamberská se samozřejmostí kata zase nesouhlasila s komentátorem Langerem, který má vždycky tu smůlu, že musí vynést soud jako první :) (miluju je všechny tři). Před rokem jsem se na mistrovství Evropy v krasobruslení dívala taky, krasobruslaři tehdy ale padali mnohem víc než letos – na nemocniční posteli jsem totiž na mobilu chytala jen mizerné spojení.

Dlouhé nájezdy na skoky,
málo spojovacích prvků,
bylo tam příliš mnoho hluchých míst,
tady skoro vypadla z piruety,
a pád,
a další pád!,
chybí tomu lehkost,
tady se vůbec neodrazila,
v druhé polovině programu jako by jí najednou došly síly,
tady to bude srážka za dva body,
to bude výrazný propad,
stojím si za tím, že tahle melodie by se měla ještě více prožít.
Ale bojovala až do konce.
A je tedy na čem pracovat.

No úplně jako by popisovali můj rok s diagnózou. :D :D :D :D

2017

Nejdelší rok v životě. Jaro bylo před dvěma lety. Když vám řeknou diagnózu a pak vás nechají, ať se sžíváte, všechno je pro vás nové, takže jste trochu jako dítě, pro které má rok délku třeba čtvrtiny jeho života a Vánoce tak ne a ne přijít.

Ten rok se mi navíc protáhl o spoustu času stráveného v čekárnách. O život mezi životem. V čekárně s modrými plastovými židlemi, v čekárně se zelenými plastovými židlemi, v čekárně s modrými plastovými židlemi – ale jinými, v čekárně u kulatého stolu, v čekárně s hlubokými křesly, v čekárně s pohovkou, v čekárně s červeným koženým gaučem, na který jsem si ale ani nestihla sednout, takže to neplatí, v čekárně s bílými a zelenými židlemi – na střídačku, v čekárně se dvěma dřevěnými lavicemi naproti sobě jako ve vlaku, v čekárně, kde se každý snažil zasednout jednu z těch dvou židlí, v čekárně s dřevěnou lavicí, která přivedla k dokonalosti svoje umění tvářit se zaprášeně, ačkoli ji co patnáct minut setřel nějaký sevřený zadek, v čekárně, co nebyla čekárna, ale pokoj pro návštěvy, v čekárně s šedými polstrovanými židlemi, v čekárně s retro koženkovými lavicemi, v ordinaci bez čekárny, v čekárně, kde měli židle, křesla, pohovku i kytky ve váze, a v čekárně, jejíž vybavení si nepamatuju, protože jsem tam seděla na nemocničním vozíku.

Takže pokud vás nejvíc v životě trápí, jak vám život protéká mezi prsty, doporučuju pořídit si nějakou pěknou nemoc, se kterou vám život zase zpomalí. Tím spíš, jestli při tom chvílemi zvládnete jen pomalou chůzi. ;)

Read More →

ze-spitze-zugspitze

Aneb Když v Německu dost dlouho ladím stanice, dřív nebo později se na některém kanále ten Hitler objeví. :D

Když vlak s odfrknutím dosupěl nahoru, rozevřela se před námi nádherná, ale děsivá bílá země plná lidí s kopyty. Neustávající dunění přezkáčů se rozléhalo i na záchodě. Začal první víkend sezóny, během níž je prý beztrestné chopit se klacků. :)

Další lanovkou na úplnou spitzi, kam jsme si dovezli jistý popel z duše jisté osoby k jistému obřadnému rozprášení. Celkem se zmítal, ale nakonec se jak pavučina roztrhal o rakouské vrcholky. Potom polívka a sledování malých červů ve sněhu. :oops:

Večerní procházka opuštěným městem, jehož skomírající tep se snažil ještě víc přiškrtit rozčarovaný smajlík na světelné tabuli. Snažili jsme se ho potěšit, opakovaně zkoušeli jet pod deset, ale tehdy mlčel. Teprve když jsme poskočili nad 10 kilometrů, s upokojením se zase zamračil. Některým lidem se holt nezavděčíš. :) A do tmy pod skokanskými můstky prýštily sněhové fontány.

Ráno okruh k jezeru oblepenému sněhem zasypanými stánky s vybledlým pivem a zmrzlinou a na všechny pohledy dokreslit vločky.

A domů.

Read More →

signal

Mami, mně se to nelíbí! Tak se koukej jinam … A pak zjistíme, že je to jenom nějaká reklama na Samsung, ha ha ha … Čekám na signál … Pozor na to sklo! … Na tomhle festivalu mají zálibu v temných zvucích … Asi se přikloním ke KDU, četla jsem si ty Piráty, ale jsou takoví … takoví … Hele, bubák! … Lidi si ve frontě udělali vlastní instakoutek … S dovolenííím! My tam máme grupu… Jo, to je asi ten, co předběhl jako první, že? … Až spolu budete bydlet, bude to úplně něco jinýho … Tvoje chování překračuje všechny meze … Jestli chceš, abychom se k tobě chovali jako k dítěti, nemám s tím žádný problém, dáme ti dudlík a zavinovačku … Hele, to opravdu asi byla jen reklama na Samsung … No a Káťa je ve francouzštině v podstatě nejlepší na škole, vzala jsem ji ke známé do Francie … Říká, že učitelka by jim měla říkat, jak to vyslovovat, ale neříká, protože to sama neví … Já nechci hned někoho vyhazovat, ale … Vždyť to vypadá, jako by někdo rozbil vánoční světýlka a rozvěsil je po stromě … Vychází mnohem míň lidí, než kolik jich vchází, očividně je uvnitř melou na maso, máte padesátiprocentní šanci … Nedotýkejte se instalace, prosím … Octopus Garden … Asi byl rád, že mu to funguje, tak se s tím spokojil a dál už smysl neřešil … Já chci vidět, co tam je … Nepochopím, proč se ty lidi chovaj jako kreténi, když stejně vidí hovno … Už mi dej pokoj, už s tebou nebudu vůbec mluvit, protože ty jsi … Ty zdivočelé signatury se ke zdi knihovny docela hodí … Dáme si to ještě potřetí? … Proč šel Tříska na most meditovat zrovna přes den, kdy je tu vždycky narváno, a ne třeba brzo ráno? … Jeden perníček s polevou a jeden čistý, takový Golem … Mně se líbí ten slon s dýchacím přístrojem … Počkej, teď je to rozsvícené, ale pak to zhasne … Hele, koukej, posral mu to holub, pták se vyjádřil … Hm, tak asi to nezhasne, jdem … Potřebuju na tohle 3D brejle, abych to pochopil? … Dobrý večer, děkuji … Prostor prosím opouštějte východem vlevo … Jsem z toho demotivovaná … Bééééééééé… Ale no tak, koukni támhle, to je pěkný … Loni to bylo lepší … To jsou prostě takové kuličky … Já bych teda řek’ balónky … Rodiče na tréninku, co byli, na tom byli taky, ve čtvrtek, a říkali, že to vůbec nemá cenu tam chodit a že jestli tam fakt chceme jít, tak jedině … Don’t worry, this is my neighborhood … Tohle fakt není dobré pro epileptiky … Tady odsud to vypadá mnohem líp, protože ta světla na tebe nesvítí a vidíš jen, jak svítí na ty lidi … Škoda, že tu nemám zrcadlovku, bylo by to ostřejší – tak a můžeme jít …

Prcek, miminko, princezna, dámička, vévodkyně, královna, zuřivec, šílenec, magůrek, trubka, obludka, obludička, příšerka, Růženka, mrtvolka, zombík, dravec, chlupatec, ušák, lištička, krysička, krysa z kanálu, krysodlak, opice, hraboš, vlk, mořský vlk, medvídek, jelínek, srnečka, šakal, brouček, psisko, psice, kotě, divoké prase, prasopes, netopýr, žížalka, kontrolor, celník, hlídač, bodyguard, agent, průzkumník, bojovník, závodník, Räikkönen (nebo spíš Hamilton?), kosmonaut, cestovatel, tanečnice, tankista, král Kristián IV., pes Baskervillský, drak Šmak, Dragør, velociraptor, der Trollhund, Příšerlock a Sherdog, siréna, fňukna, kňukna, kňučanda, piskoř, smutňousek, chraplák, Gandalf, smradka č. 2, hladovec, žrout, rozumbradka, spokojenýpescézet, stalker, follower…

…a monsieur Puch.

pul-roku

V létě jsem měla šestiměsíční výročí. S diagnózou. Bylo to přesně půl roku od toho pondělního lednového dopoledne, kdy mě sotva přivezli zpátky na pokoj z další rezonance, kam mě vytáhli hned po ranní infuzi, takže jsem strašně potřebovala na záchod, a místo toho jsem musela z doktora vykukujícího zpoza štítu svařeného z profesionálního odstupu, který pořád mumlal nějakou naučenou dadaistickou báseň, co by se mohla jmenovat třeba O ložiscích a zánětech, dolovat, jak se teda to, co mi je, vlastně jmenuje. (Když jsem si později už doma v chytré příručce četla, jak se má správně citlivě diagnóza sdělovat, zvažovala jsem, že mu kopii téhle kapitoly nechám v nějaké schránce na podněty). :) Asi kromě dadaismu prostě vyznával i naturalismus.

A já jsem to beztak i bez jeho recitace jaksi tušila. (Mojí intuici v tomhle například docela dost pomohlo, že mi po celý ten ospalý víkend, během nějž jsem napjatě čekala na druhou návštěvu tunelu, který během těch dvou dní spal jak unavený Blaník, do něhož celý týden strkali různé pochroumané a zanícené rytíře ve více či méně promáčklém brnění, dávali preventivně stejné léky jako slečně na vedlejší posteli, která už si byla diagnózou jistá.) :)

Read More →

punkcni-saty

Ideální šaty na návštěvu neurologie aneb co si nejlépe obléct na lumbální punkci. :D Akorát já jsem si je už nestihla objednat, protože to, že jdu zase na bodání do zad, jsem se dozvěděla ve středu. A šla jsem ve čtvrtek. Možná se mi minule letmo zmínili, že se na tu proceduru, co na mě chtějí experimentálně vyzkoušet, totiž odpustit trochu moku a místo něj vstříknout co nejblíž k míše extra šťávičku a čekat, co to udělá, musí jít ve čtrnácti dnech dvakrát po sobě, ale můj mozek tuhle organizační informaci v tu chvíli asi záměrně nevstřebal. Hohohó, jedno po druhém, děti. A když jsem si pak šla do lékárny vyzvednout ampulky (ano, musíte si sami dojít pro to, co do vás zavedou), dostala jsem dvě krabičky, což mému pohotovému mozku poskytlo výbornou příležitost zaplácnout moji nejasnou starost kvůli číslu dvě, které problesklo v promluvě, kterou ta nepřístupná cizí doktorka vyhýbající se očnímu kontaktu v ordinaci zodpovědně vedla k opěradlu prázdné židle.

Read More →

Už slyšíte? Tak tady máte mačkátko do ruky a zkusíme to znova. COŽEEE?!!

Můžu to brát pozitivně, a to tak, že už jsem zažila lumbální punkci ve dvou pražských nemocnicích, takže, kdyby to k něčemu bylo, můžu srovnávat a tvářit se jako zkušeňák. V obou případech to byla shodně zkušenost, kterou bych si odpustila (i když jinak se urputně snažím dodržovat přístup lovce obskurních zážitků podle hesla “aspoň dík nemoci vyzkouším něco nového a dostanu se někam, kde jsem ještě nebyla”), a ani v jednom případě se to nepovedlo napoprvé. Odborně se tomu říká “opakovaný vpich”, laicky “a sakra, já se snad netrefím”. :D

Read More →