Obří vodní vír se vysákl z temné fialové hlubiny, jakoby hlubinné odpadní potrubí bylo ucpané, kanál nemohl odtékat a probublal zpátky dovnitř. Vír výhružně kroužil kolem dokola po vlastním obvodu, pak se zarazil, zajíkl, chytl se za břicho (podle všeho to mohlo být břicho), zakuckal se, říhl a přitom mu z útrob velkým, bravurně klenutým obloukem vyletělo cosi, co nevypadalo úplně dobře. Ale což, nikdo nevypadá reprezentativně a k nakousnutí, když se zrovna vyhrabe z lůna. Myšleno prostě jakéhokoli lůna, které se tváří, že by se už rádo zbavilo toho měňavkovitého sajrajtu. Proto jsou památeční fotografie čerstvě spařených novorozenců největší svinstvo. A tohle byl takový zrod. Zrod objevné myšlenky. Read More →
Bylo to vřící, syčící a i jinak dost nesporné peklo. Může-li být v pekle podlaha, pak se ztrácela pod nánosy rozškubaných cárů a zmačkaných papírových koulí. Za stolem seděl Prvotní hybatel, Velké oko, Nejvyšší účel, Počátek všeho, Vrchní spouštěč. Hlavu měl takřka přilepenou k desce, tlačil na tužku tak, že se, koncem s gumou přitom vrtíc nevěřícně, vypařovala před očima, a z uší mu vytékal mozek.
Mezi hromadami počmáraných papírů zaplněných mrtvolami přezíravě okolkovaly tři bezprizorní existence. Všude kolem byli mrtví. Kreslená verbež, co jí chyběl větší či menší kousek k tomu, aby se narodila živá. Byli tu beztrupí roztržkové, abstraktní kreatury, jež připomínaly různé vřelé pandemické viry a bakterie, melancholické chcíplotiny evokující padlé anděly s volanty na hlavách, podezřelí tvorové, které autor nejspíš kreslil na záchodě, protože byste je klidně mohli spláchnout a ještě byste měli pocit dobře vykonané práce, avšak byl tam také přinejmenším jeden, který vypadal jako strašidelný bidet. Ti všichni byli mrtví, padli za oběť krvelačného umu nejvyššího velmistra. Zesnuli jako náčrtky. Read More →
Existenciální výkřik prý.
(Tentokrátní téma tvůrčího semináře /které jsem dosti zignorovala/: Akční povídka)
Nahoře pulzují zarudlá oblaka. Smršťují se a rozpínají intuitivně jako vytržený sval. Obloha se nadavuje. Pořád a pořád, jakoby to nikdy nemělo skončit a nikdy neměl přijít ten hrozivý a jediný očekávaný moment, kdy se vyvrhne ven to, co uvnitř škrábalo. Přesto ale ve vzduchu už jaksi visí zvratky. A déšť. Kyselinový. Protože žádný jiný by se sem dopadnout neodvážil.
Dřevěné molo nahnuté přes vodní hladinu se rozechvěje. Po zádech mu přeběhl mráz. Asi.
Kapkapklap
V dáli se poprvé ozvou prchající kroky, které padají na vysušená prkna mola a pokrývají je třesem jako při kobercovém náletu. Jsou čím blíž tím nepříjemněji hlasitější a řítí se rychlostí dokonale rytmizovaného mechanismu. Žádné rozpaky v šourání, jen prudké údery do země a krátké odstředěné pauzy, v nichž divoké tělo vždy znovunarazí do gumového vzduchu před sebou. Útočící noha do něj prorazí další díru. Běh po pudu. Tep po tepu. Read More →