Poprvé to ještě bylo nové, nečekané, rozklepané, takže jsem si jen intuitivně vybrala tu koženou postel, co vypadala nejvíc zachovale, podruhé už jsem měla silnou tendenci na sestru mrknout a šeptnout, že si jdu pro další dávku. ;) Protože i když mě na chodbě jinak nikdo neznal, ona věděla. Neudělala jsem to jen proto, že vzezřením trochu připomínala vězeňskou sestru, která ve filmech vždycky nezúčastněně asistuje při nevyžádané lobotomii. Pardon. :D Samozřejmě jsme se ale brzo spřátelily, tak, jak se jen můžete spřátelit s někým, kdo vám každé ráno napichuje žílu a pak po vás vyhodí roztrhané jednorázové papírové prostěradlo. Když jsme se viděly naposled, vyprovázela mě už vyloženě přátelsky s přáním, že mě tu teď snad zase chvíli neuvidí.

Chodili jsme tam celý týden a celý týden svítilo slunko a eM_koň pokaždé čekal venku na kontejneru s infekčním odpadem, než mi do žíly nakape hodný kryptonit, co umravní moje nekontrolovatelné supermanské bílé krvinky, které se zase utrhly ze řetězu. Bylo by to vlastně docela romantické, i když šeříky v areálu nemocnice už odkvetly. (Já jsem říkala, že se jim tu tolik daří, protože je tu hnojí lidskými sračkami, návštěva ze západu nám o víkendu potvrdila, že u nich šeříky ještě ani kvést nezačaly!) Spíš to ale bylo jako takový společný zoufalý brunch, kterým zahajujete den, ale po němž vlastně už nevíte, co dál žít do dalšího rána. Výhodné na tom bylo jen to, že “svačinu” k tomu brunchi jsem dostávala akorát já, a tak odpadlo eM_koňovo mlaskání. :D O nic moc ale nepřicházel. Chutnalo to jako tabulka deprese zapíjená flaškou vína a přibíralo se po tom kilo za den.

citycloud

Máme pokoj s postelí, jejíž čelo se tváří jako dřevo z lodních beden, takže mi nad hlavou temně svítí nápis Ypres 1857, na záchodě je štětka ve tvaru samopalu a toaletní papír nám vytrvale zarovnávají do ozdobné špičky. My tři, eM_koň, já a rudý flek č. 13. V Hamburku.

Celý den střídavě prší a svítí slunce, podle toho, co před sebou vichr zrovna přižene nad město a roztrhá nad bludištěm ulic a kanálů. Nejlepší jsou ty chvilky, kdy se spustí liják a ulice vyčistí od kapitulujících turistů, kteří před valící se vodou zabouchnou dveře kaváren a pekáren, s úlevou, jako by šlo o dveře do záchranné ponorky, a za sebou na chodnících nechávají ležet umírající deštníky s mnohačetnými zlomeninami. Celý den na zemi nacházíme jejich mrtvolky.

Tak nádherné město. V každé ulici, kterou vidím, bych chtěla bydlet. Dokonce i válející se pytle s odpadky jsou tu tak krásné, protože mají fialkovou barvu.

Read More →

První krabička slavnostně prázdná. Medikaci toleruje dobře, čtu si druhý den venku před pavilonem ve zprávě, abych se dozvěděla, jak jsem na kontrole uvnitř zapůsobila. Mám silné nutkání s výrokem polemizovat, tak aspoň přeškrtnu slovo “dobře”. V areálu nemocnice už začínají kvést šeříky, aby pacienty levně naočkovaly, jak je ten život navzdory všem sračkám vlastně krásný. Beztak je tu těmi sračkami hnojí, aby dobře rostly a hodně voněly.

V lékárně se za mnou vlní fronta narůstající jako had na displeji Nokie a nesouhlasně sleduje, jak pobíhající lékárnice na pultu buduje vysokou hradbu z cihliček léků. A pak, když zadám pin, cihly zmizí v tašce a fronta se vzrušeně nadechne ke kroku vpřed, lékárnice si ode mě vezme poslední papír s razítkem a zmizí vzadu. Tři nové krabičky. Jako tři první narozeninové dárky.

V ledničce zabírají už dvě poličky ve dvířkách. Vajíčka se musela klidit. :D

Dali nám nové pasy s našimi novými identitami a batohy plné výbavy na cestu do nového života. Do života, kde se třídí na sklo, plast, papír a injekční stříkačky. Snažila jsem se spiklenecky tvářit, že nás pro naše výjimečné schopnosti vybrali do přísně tajného programu, jehož cílem je stvořit superlidi, co jednou třeba doskočí na Mars, aby tam otravný Matt Damon nemusel sám tři světelné neděle otročit na bramborovém poli a ostatní se pak na něj při tom nemuseli koukat, nebo tak něco, ale fázi popření mi dost narušovala sestra, co nade mnou stála, abych si sama píchla svoji první injekci v životě, i když do té doby jsem žila v království, kde ani k odběru krve není potřeba jehla, ale akorát tajemné kouzlo, které trochu štípne, zrovna když se nedíváš. Raz, dva a na tři. A bylo to tady.

Nedali mi ale šanci bát se. Protože celou dobu od okamžiku, co se pro mě tak trochu zastavil čas (bylo to v lednu, takže ještě pořád chodím s čepicí), jsem se bála toho, jestli vůbec léčbu dostanu. Plánovala jsem, že jehel se začnu děsit, až budu vědět, že jo, protože logicky nemá smysl trénovat na nepřítele, ke kterému vás pustí, až jestli se dostanete do druhého kola. Asi to vytušili, takže z toho do poslední chvíle dělali takové drama s cameem náměstka a náměstka náměstka určitě schválně.

Každý třetí den tak teď kladu návnadu a čekám, jestli se tělo chytí. Mám trochu obavy, jestli mu to mozek nevyzradí. Ale neměl by. Je to v jeho zájmu. :mrgreen:

Dneska byste se měla odměnit, jak jste byla statečná.

Pořád říkají, jak je ta léčba drahá. Myslím, že nemají ani tušení, jak drahá bude, jestli se za každou injekci budu muset odměnit.

Že venku končí zima, jsem poznala podle květinového moru, který plíživě napadl stránky většiny online obchodů s oblečením, a podle toho, že venku na chodník plný opuštěného štěrku vždycky pršelo, když jsem vyšla z některé ordinace. Jako by se déšť pokaždé venku úlevně spustil, když jsem to uvnitř zvládla.

Únor jsem strávila prakticky v horizontální poloze. Každý projev odhodlání vstát z postele jsem nejdřív dřív a postupně trochu později zaplatila urputnou bolestí hlavy, při jaké vám i tři zastávky tramvají připadají jako celá cesta z Kraje až do Mordoru. A ta i jen sestříhaná do tří filmů trvala skoro 10 hodin. Myslím, že snad ani žádný z jejích milenců nikdy tak intenzivně nemyslel na tu doktorku, která to s jehlou v ruce celé začala, jako já ten měsíc a půl. Pak mi předepsali koktejl prášků. Některé došly, s jinými jsem musela přestat, a o bolesti hlavy se mi začalo i zdát.

Už se cítíte dobře?
Už chci pracovat.

Ale už jsem to viděla. Ukázala mi to moje nová doktorka, dokonce aniž bych si musela sama říkat. Možná toho nakonec trochu litovala, protože když během výkladu rychle překlikávala mezi jednotlivými snímky z rezonance, které naporcovaly můj mozek na dokonalé plátky, ohromně mě rozesmály moje “rozpohybované” bulvy, které postupně odcházely z důlků, až vypadly docela. :D Ale cením si toho. Rozhodně víc než toho detektivního odpoledne v Motole, kde jsem svoji pravděpodobnou diagnózu zjišťovala tak, že když mi souhlas s dalším zákrokem náhodou přinesl přístupnější sanitář (se sestrami nebyla šance, ty vám jen otočily papír na místo s řádkem, kde máte podepsat, a vedle něj kleply propiskou, aniž by papír pustily z ruky), řekla jsem mu, že si chci ty papíry pročíst, a tak mi je tam nechal, takže jsem mohla ze záhlaví opsat číslo svojí diagnózy a to pak vyhledat v seznamu na internetu. :D

A vidět to je mnohem lepší než si to jen vystrašeně představovat. Tak jak si to asi představují i všichni ti nervózní lidé kolem, kteří se mnou od chvíle, kdy se dozvěděli, mluví pro jistotu jedině za přítomnosti někoho dalšího – na rychlo vyvolaného ducha nějakého svého exemplárního známého, který to má taky a přitom celé dny sjíždí na lyžích kopce, tancuje kolem 6 dětí, je vlastně úplně zdravý jen díky pozitivnímu myšlení a jiným k smrti otravným drogám a všelijak jinak prostě kandiduje na titul mistra světa. V jednu chvíli bylo těch duchů kolem mě tolik, jako bych zabloudila v sušárně mezi šnůrami se samými šťastně sepranými prostěradly, a i na ulicích se mi zdálo, že všichni chodí ve dvou: Každý živý jako by za sebou jako balonek s héliem vláčel vlající hologram svého nemocného známého, aby ho mohl předhodit do konverzace, kdyby bylo náhodou třeba bránit se nejistotě tělem – a ideálně ne vlastním.

Když jsem před Silvestrem začala psát tenhle rekap, najednou se, “zničehonic”, všechno začalo hroutit. Jako kdybych místo otevření dokumentu v notebooku drcla do poslední kostičky v obřím rozechvělém dominu nebo nechala z kohoutku ukápnout o kapičku víc do bazénu na vrcholku mrakodrapu. Ale když se nad tím zamyslím teď, divím se, co mě na tom překvapilo. Teď mě spíš překvapuje, že jsem rok 2016 vůbec přežila. Asi se mi to povedlo jen díky eM_koňovi, který chodil nakupovat a nutil mě jíst. Jen tak na ten rok asi nezapomenu, a tak si ho chci pamatovat. Protože navzdory všemu to byl taky rok mořských orlů, Hebrid, horkých malin, kormorána, rysíků a stěhování do prvního bytu.

Read More →

motol

Urgentní příjem v Motole, kde za popojíždějícími garážovými vraty do vesmírných lodí nemají jenom hučící tunely a průlezky pro lidské křečky, ale taky tobogán, co vás vyplivne až na lůžkovém oddělení. Jeli jsme tu zprávu říct do práce a pak jsem posledních pár hodin pracovala, než jsem si s novou sportovní taškou s ironickým nápisem Take Action poprvé sedla na nemocniční postel a připadala si při tom trochu hloupě, vždyť bylo 11 dopoledne.

Náramek na ruku, výška, váha, tohle vám seberu, tohle vám nakapu, vy máte kostičky, punkce, punkce, to jsem vás trápila, rezonance, rezonance a za komunistů měli mladí jistoty, ale nebojte, budete to mít čistý. Ale nemám. První kanyla, první infuze, první tác s nemocničním jídlem, první noc v pokoji, v němž do tmy nad postelemi září matné svatozáře jako automaty nad ránem v opuštěném kasínu. První zlá sestra. První modřina. Jukebox na dávení na chodbě. Kroutící se žíly, které se překotně soukaly do děr, když se kolem mihla sestra s plivátkem. První návštěva. A pak spousta dalších. Moje nejlepší tanečnice, které mi přinesly navoněnou týmovou mikinu, se kterou jsem spala místo polštáře, a chodily mě krmit podle vlastního dotazníku. Půlnoční erupce na slunci a do tří hotový rozpad Pangey. Noční cvičení. Patou už trefím koleno i poslepu. Taky první bezmoc.

Read More →

ranni-loch-arkaig

Intro, 1. díl, 2., 3.

23. 9. 2016

Navzdory tomu, že rozlícené nebe v noci o jezero Loch Arkaig a okolní kopce rozmlátilo miliony kapek a tráva všude kolem byla zasypaná střepy, když jezero a kopečky okolo něžně probudilo svítání, všichni zjihli a tvářili se jakoby nic, že je to jenom rosa. :) Od závory, u níž jsme nocovali, jsme vyjeli zpátky na silničku klikatící se kolem vody směrem k civilizaci a přitom hledali odpověď na osudovou otázku, který ze zdejších kopečků pučících těsně u břehu hostil tu legendární převlíkací scénu z posledního Herráka Potteráka, v níž ze sebe Harry s Ronem dramaticky strhávají mokré oblečení, aby děj posunuli do Bradavic. Nepřestalo mě bavit vykřikovat za každou novou zákrutou, která otevírala nové možnosti, že tenhle nebo tenhle… nebo tenhle to určitě byl! Ale vlastně doteď vůbec nevíme, jestli se tu tahle legendární scéna točila. :D

Read More →

warning

Intro, 1. díl, 2.

22. 9. 2016

Ráno jsme vstali kousek od roztomilé vesničky Kinloch Rannoch u nejvýchodnějšího cípu jezera Loch Rannoch, která se ale budila až v deset, a tak jsme jeli rovnou k vodě. Poetické Loch Rannoch mě nadchlo a neustále jsem eM_koně nutila, aby zastavoval, abych mohla koukat, jak se mezi kopečky na protějším břehu rozespale převalují chuchvalce mlžného oparu, než je stále víc a víc protivné slunce definitivně vyžene z postele, a poslouchat, jak ani nedutá prastarý kapradinový les okolo vody, v němž rostly břízy tak staré, že už jim z kmenů opadaly i ty černé pruhy. <3

Read More →

church-of-scotland

Intro, 1. díl

21. 9. 2016

První plnohodnotný den skotského výletu jsme zahájili ve vesnici Killin, kde mají místo náměstí vodopády Falls of Dochart. Akorát jsou trochu záludné, protože od návštěvníků požadují celkem velkorysý náhled na definici vodopádů, takže například my jsme nejprve úzkoprse projeli celou vesnicí, aniž bychom jakékoli vodopády zahlédli, a teprve pak jsme se snažili zpětně promyslet, co z toho, co jsme doopravdy viděli, mělo k těm vodopádům asi nejblíž. :D A jestli by to náhodou nemohlo být to skalnaté pole uprostřed řeky na začátku Killinu, kterým se prodírala voda po cestě dál do vesnice. :)

Read More →