Když já fotím M. …
… a když M. fotí mě.
Ostatně soudím, že oba máme celkem dar fotkou vystihnout svého modela.
K Praze 3 (a speciálně k té její části, která sousedí s Vinohrady a spájí tak v sobě svéráz a zemitost počůraných /kdyby jenom!/ ulic s noblesou, hermelínovými plášti a lustry v divadle na Míráku) mám hluboký vztah. Když jsem po střední škole vyrazila do hlavního města dobývat život, tituly a vítězství v salónních diskuzích, řízením osudu se Žižkohrady a v nich pokoj, odkud jsem měla výhled přímo na zadek sochy jara na průčelí Švehlovy koleje, staly mojí základnou a útočištěm. Vítkov byl mým pražským Řípem a Žižkovskou televizní věž dodnes zcela iracionálně považuju za stožár označující můj bezpečný přístav, k němuž se utíkám pohledem, kdykoli jsem někde, odkud lze město přehlédnout.
Už před nějakou dobou jsem svůj dlouhodobý zájem hrdě stvrdila formálním vstupem mezi ty, kteří tuto městskou část (ale spíš životní styl 😉) obývají trvale. Praha 3, respektive nově Svobodná republika Žižkov 😉, teď ovšem udělala ještě další krok a ke 140. výročí povýšení Žižkova na město se rozhodla povýšit na stát. Svým lidem tak kromě místní příslušnosti nabídla taky tu státní a začala vydávat takzvané žižkovské pasy. Zároveň se však – podle mě velmi moudře a v souladu se všemi masarykovskými a kennedyovskými tradicemi – rozhodla, že pas nebude platný jen tak sám o sobě, ale že jeho platnost bude podmíněna sesbíráním razítek všech důležitých “institucí” mladé žižkovské republiky a že je tedy nutné zajistit si místo na žižkovském slunci vlastní mravenčí prací a obíháním “úřadů”, což patřičně ověří loajalitu zájemců, protože tu si totiž na rozdíl od samotného prázdného pasu v infocentru nekoupíš.
Dohodli jsme se kdysi s M., že jestli někdy zase pojede na nějakou zajímavou služební cestu, mohla bych jet s ním a pracovat odtamtud taky, abych na chvíli změnila židli. A on na to zodpovědně pamatoval a o letošních prázdninách přišel iniciativně s nápadem, že pojedeme do Košic. (Něco podobného se letos mimochodem stalo taky papežovi.) Uznávám, že to pro mě byl trochu šok, ale pamětliva svých výkřiků v uzavřené Praze v dobách letošního nejtvrdšího lockdownu o tom, že bych teď klidně jela třeba i do Rokycan! vstřebala jsem informaci a začala na internetu hledat – co dál dělat. Velké naděje ve mně vyvolal článek s ukázkovým marketingovým názvem (výčet + emoce) 7 důvodů, proč se zamilovat do Košic. Moje emoce ovšem zchladil hned první bod výčtu – protože Košice mají náměstí ve tvaru… mandle.
To byla pecka. Doslova.
Nicméně – ačkoli jsme si na sebe museli nejdřív trochu zvykat 😀 (a z těchto našich začátků v Košicích pochází i scéna, kterak mi M. hledá jednosměrnou letenku Košice → Praha [ovšem na moji obranu to souvisí víc s tím, jak mě štval M. a jeho krátká, ale moc dlouhá karanténa, kterou trávil poblíž mě, než s Košicemi]), nakonec jsem si je vlastně vážně oblíbila (a to neříkám jen proto, že volnou letenku nenašel) a klidně bych tam vyrazila znova (a to neříkám jen proto, že už jsme dávno zpátky v Praze). Proto jsem se rozhodla sestavit vlastní seznam košických highlightů a zábaviček pro všechny, kteří by stejně jako prve já tápali. Nejsem sice na Košice žádný specialista a insideři by jistě poradili líp, ale i my jsme si v tom městě přece jen něco – jak se tak hezky osudově říká – odžili (a automatická oprava mi nabízí slovo “užili”, no tak jo). 😀
Drsná košická kočička na úvod a jdeme na to.
Ne. Spíš by to zaplnilo celou místnost. A ještě při odjezdu jsem toho kromě narvaných zavazadel měla taky plnou hlavu.
…
Mým uším to znělo jako nějaký složitý magický recept sestávající z prakticky nekonečného množství kroků, které je k úspěšnému provedení kouzla nutno dodržet. Snižuj, zvyšuj, nejdřív kolena, potom špičky, drž tlak, drž rám, drž hlavu, drž paže, nevytáčej nohy, nepropadávej, zvedni loket, zvedni patu, uhni s kyčlí, ne zase tak moc, musíš jít shora, přenes váhu, vytáhni se, zkracuj žebra, rotuj, roluj, použij celé chodidlo, odtlač se od všech prstů, jdi do něj, jdi mimo něj, snižuj rychleji, snižuj dřív, vždycky po směru pohybu, rukou jdi napřed, hlava se nese, přečti to ze stehna, seber to centrem.
A pak to zkoušíme ve dvou, přeplujeme celý sál, teda K. pluje, já mu jako kuře poskakuju u boku a snažím se, aby mě cestou neztratil, ale i tak je kuře unesené a klidně by to šlo ještě tisíckrát a nejvíc ho šokuje, že se zdá, že z toho něco jako kouzlo opravdu vzniklo.
Máš to?
Ne.
Ale máš. ❤️
Sice jsme se do toho zrovna nehrnuli, ale nakonec jsme se i my přiklonili k názoru, že jsme občané a dodržujeme zákony, a tak jsme se rozhodli udělat si pěkný společný večer a přičíst se teda ke zbytku lidí, bytů a domů. Naneštěstí jsme to nechali na poslední chvíli a ještě navíc na závěr toho dne, co jsem dostala první dávku vakcíny. Takže mi už ve výchozím bodu pěkného společného večera dost hořela hlava a špatně jsem snášela, že se eMkoň povzbuzuje zpěvem různých bojových písní. Ne že by zpíval špatně – jestli s něčím někdy mívám problém, je to spíš jeho výběr repertoáru a pak taky to, že hodně lpí na interakci s publikem. Proto ho publikum tak dlouho nutilo sahat mu dlaní na čelo, aby mu předalo informaci o tom, jak se takzvaně dostává do varu, až začal být interpret trochu dopálený. 😀
Následovaly výhrůžky, ale s tím jsem si docela dobře poradila. Vypadalo to nějak takhle:
M: “Tak jo, vyplníme to, ale pak si půjdu zpívat do kuchyně.”
Já: “To ale nejde, že si splníš jen zákonné minimum a pak na společný program kašleš.”
M: “Takhle to nemůžeš stavět…”
Já: “Můžu to takhle stavět. Už to mám takhle postavený. Dokonce to má už i zvonek.”
No nicméně – asi nikoho nepřekvapí, že v této atmosféře jsme se posléze nejdéle zasekli u otázky na vztahy ve sčítaném bytě. Čím je osoba X pro osobu Y? Facebook blahé paměti kdysi umožňoval “mít to složité”, tady ale byly k dispozici jen velmi exaktní a strohé odpovědi a přitom úplně chyběla nejlogičtější varianta, totiž že “vším”. 😉 Očekávala jsem, že následovat budou otázky na četnost styku a oblíbené polohy, ale to už asi mají z jiné databáze nebo nevím, protože se neptali.
Nakonec jsme ale teda přiznali všechno – vodu, plyn, kuchyň i intimní vztah v bytě. Jenom nepovinnou víru jsme přeskočili, protože se nám moc nechtělo věřit, že všechny ty uvedené osobní údaje budou opravdu v bezpečí. Na druhou stranu, jak eMkoň fatalista ještě ožehlý nedávnými politickými událostmi podotkl, stejně jsme asi neuvedli nic, co by o nás případní tajní agenti i bez toho nedokázali zjistit. 👍 Zvlášť pokud by třeba četli tenhle blog. 😀 Navíc, jak jsem zmínila výše, toho dne mi zrovna nastřelili první polovinu Gatesovic čipu, takže všechny obavy o naše soukromí už byly stejně minimálně napůl zbytečné.
PS: Po rozvodu chci samozřejmě k Melindě. 😉 #girlpower
No ale ještě v té době jsem v sobě měla takovou stmelovací rodinnou potřebu, (…). Příklad: některý knihy, který jsem si chtěla sama přečíst, ale neměla jsem na to čas, jsem koupila Jemu, takže je sice nebudu číst já, ale zůstane to v rodině. Dohromady utvoříme puzzle, který si sami zvolíme. Když to budu potřebovat, tak On mi to převypráví. Prostě vytvoříme takový celek, který ví a umí vše, co k životu potřebuje. (Jo, jsem magor.)
A pak Adéla Elbel ve své knížce Doba temna pokračuje v sebemrskačské tirádě kvůli tomu, jak bláhové měla o partnerském vztahu představy.
Ale já vím, že to existuje. Ne že bych mu přímo kupovala knížky ke čtení za úkol (veškeré bookcluby jsou u nás doma dobrovolné 😉), ale skrz svoji úchylku na knihovny a knihkupectví a e-shopy s knihami a knižní trhy se v této oblasti cítím být tak trochu agenda-settrem. Vím, že ho zajímá, co čtu a jestli by to nezajímalo i jeho, takže si o tom ustavičně povídáme, dohadujeme se, vzájemně si doporučujeme, půjčujeme a přeposíláme a společnými silami sosáme a přežvykujeme informace (nejen z knih) jako ta housenka, která ožírá list proužek po proužku (a která toho taky musí sežrat strašně moc, než z ní může být motýl), a já se pak můžu spolehnout, že na všechny názorové bitvy, do kterých spolu tam venku jdeme, mám po boku parťáka, který udrží naše pozice i během té chvilky, kdy budu muset jít čůrat. A to třeba i za tu cenu, že až se z toho záchoda vrátím, už se s námi možná nikdo nebude chtít bavit. 😀
Všechno nejlepší k narozeninám, smrádě. (Užívejte diakritiku!) O moc víc než tohle vyznání v podobě uznání nedostaneš, protože výzvy k předložení požadavků na dary jsi ignoroval tak dlouho, že kdybych byla exekutor, už bych tohle psala na tvém počítači.
Strážníci chudáci museli toho dne jehly hledat v keřích a na pískovištích, zatímco já už měla doma kyblíček dávno plný, protože si do něj spořím průběžně. Předala jsem prázdné stříkačky sestře, která neklepat vychází, a protože jsem před pár dny dodala taky dobrou krev a v tunelu nezjistili nikde žádné nové skvrny, tak se to všechno sešlo, že jsem na oplátku obdržela kódíček. A tak došlo na slova tchýňky, která očkuje v kraji na západě a která do nás s eMkoněm – vědoma si toho, že na věk to zatím ani jeden neuhrajeme – hustila, že bych alespoň já rozhodně měla vytěžit svoji chronicitu. Takže ano, povedlo se a za to, že si 3x týdně sama cosi píchám, jsem dostala poukázku na 2 extra injekce od cizího. To je pro mě prakticky jak svátek. 😅 Přijde mi to celkem fér, ale nemůžu to moc nahlas říkat mezi vrstevníky. 😀 eMkoň taky trochu závidí, ale snaží se mi to přát, i když oba dobře víme, že on má “jen” tu svoji ž l á z u, ze které asi žádný kód nevymáčkne.
Protože kód platil jen dva dny, pustila jsem se teda rychle do zkoumání obsazenosti a výpočtů rychlosti odsýpání pro jednotlivá očkovací místa, ale pak jsem všechny karty (ten jeden kód jako) vsadila na Hřiba a očkovací továrnu, kterou v Kongresovém centru zřídilo město. Stejně jako na všechna velká centra i na něj se sice v počítači stála docela dlouhá fronta, ale rozhodla jsem se věřit principu průtočáku (aka že to tam půjde ráz na ráz, případně raz dva), a pak taky měli na webu moc pěkné instruktážní video s figurantkou, ve kterém to celé vypadalo jako taková fajn zastávka po cestě do parku a vůbec jí po tom nebylo blbě.
Jak se záhy ukázalo, princip průtočáku je validní, protože už po dvou dnech mi přiletěl PIN2 a první takovou fajn zastávku po cestě do parku si budu moct na Vyšehradě udělat už ani ne za čtrnáct dní. Pokud se teda ještě na místě třeba nerozhodnou, že do hlavy mi nevidí a jinak jsem jak lusk, řípa nebo rybička a že nic z toho zatím neočkují.
A takhle to vypadalo, když hranice okresů konečně otevřeli…
