warning

Intro, 1. díl, 2.

22. 9. 2016

Ráno jsme vstali kousek od roztomilé vesničky Kinloch Rannoch u nejvýchodnějšího cípu jezera Loch Rannoch, která se ale budila až v deset, a tak jsme jeli rovnou k vodě. Poetické Loch Rannoch mě nadchlo a neustále jsem eM_koně nutila, aby zastavoval, abych mohla koukat, jak se mezi kopečky na protějším břehu rozespale převalují chuchvalce mlžného oparu, než je stále víc a víc protivné slunce definitivně vyžene z postele, a poslouchat, jak ani nedutá prastarý kapradinový les okolo vody, v němž rostly břízy tak staré, že už jim z kmenů opadaly i ty černé pruhy. <3

Read More →

church-of-scotland

Intro, 1. díl

21. 9. 2016

První plnohodnotný den skotského výletu jsme zahájili ve vesnici Killin, kde mají místo náměstí vodopády Falls of Dochart. Akorát jsou trochu záludné, protože od návštěvníků požadují celkem velkorysý náhled na definici vodopádů, takže například my jsme nejprve úzkoprse projeli celou vesnicí, aniž bychom jakékoli vodopády zahlédli, a teprve pak jsme se snažili zpětně promyslet, co z toho, co jsme doopravdy viděli, mělo k těm vodopádům asi nejblíž. :D A jestli by to náhodou nemohlo být to skalnaté pole uprostřed řeky na začátku Killinu, kterým se prodírala voda po cestě dál do vesnice. :)

Read More →

skotsko-kdesi-na-obzoru

Intro

18. – 20. 9. 2016

Někdo nás tam asi nechce. Tak nějak by mohlo znít nedobrovolné heslo našich prvních skotských dní. S jeho nenápadným, leč vytrvalým, a vzhledem k tomu, že v tom hrálo roli pár tun kovu, jen velmi těžko přeslechnutelným skandováním začalo už v Praze letadlo, do kterého nás v neděli večer naskládali. Když po lidech konečně nabalili taky všechny bágly a ucpali tak díry v podpalubí, napadlo totiž posádku, že by mohla vyzkoušet, jestli letadlo vůbec funguje. No. Bod za to, že si aspoň vzpomněli. :) Nejdřív letuška do napjaté atmosféry nejistě vypustila tišící várku zdánlivě krotkých „few minutes“, které ovšem bez dohledu celkem rychle nabobtnaly v hodinu a vyplnily stísněný prostor letadla, až nám tváře připlácly na okýnka. Mohli jsme se tak dost dobře ujistit, že beton máme pořád sotva pár stop pod sebou, takže jsme letušku kolektivně donutili zabreptat, že to možná nebude trvat pár minut a že nás možná rozvezou zase domů. Pár hlučných zahraničních skupinek vybavených alkoholem tak, že tatáž letuška hned na začátku zakázala chlast na palubě pod pohrůžkou zatčení v Glasgow, se k tomu začalo hlasitě vyjadřovat, posilněno tím, že vidina Glasgow a tamního trestu se nejen jim začala dost zběsile vzdalovat. Fakt ale je, že oni se hlasitě vyjadřovali ke všemu, takže jejich komentáře zase nebyly až tak směrodatné. :)

Read More →

my-destovi-pirati

Skotsko. Temná, drsná a divoká země na konci světa, na níž si vylámali zuby Římané, a tak ji za trest oddělili od světla civilizace Hadriánovým valem. Angličané si o pár století později při přežvykování hrdého Skotska svůj chrup vcelku zachovali, ale hádám, že dodnes je skotská plomba v puse vlevo nahoře občas pobolívá. :) Třeba proto, že Skotsko je země, kde se umí dost přesvědčivě tvářit, že s těmi vpravo dole toho – kromě jednoho ostrova – mnoho společného nemají, a kde před vámi zabouchnou okýnko, když na bankovce zahlédnou tu buckinghamskou paničku. Není zrovna těžké vytušit, kterého ze svých dvou sousedů mají Skotové radši. Oceán plný humrů se asi nikdy ani nemusel moc snažit. :D

Read More →

Nejlepší výmluva pro zpožděný dárek ever:

“Víš, ten pejsek (samozřejmě je to šeltie… teda kolie… teda border kolie asi), podle jehož pacek to odlívají, byl dlouho někde na výstavě v zahraničí, tak museli počkat, než se vrátí.”

A nejlepší alibi pro to, aby mi mohl beztrestně říkat, že jsem poťapaná. :mrgreen:

pacicky

zoo-planters

13. – 17. 5. 2016

Už chápu, proč Hadriánův val není vidět z kosmu.
Myslíš jako, když není vidět ani z dvaceti metrů?

Bylo dost času na trochu trudnomyslných úvah o nezvratnosti osudu a vědoucného vytipování těch, kteří by jasně umřeli hned při havárii, a těch pro kameru zajímavějších, kteří by vydrželi až do zlomového poznání, že nasrané smrti stejně neujdou, i na trochu nervozity ohledně absence filánže, ale nakonec nás všechny úspěšně převezli na volné betonové jezero, nad nímž trochu hrůzostrašně visel temně zářící měsíc a kde se jediný obří noční dravec Ryanair chystal roztáhnout křídla. Na sedadlech ve čtrnácté řadě (tedy ve třinácté, pokud bychom jeli s nějakou míň pověrčivou společností, která se nezačne křečovitě křižovat, když přichází turbulence :) ) jsme si konsternovaně vyposlechli pokyny pro případný průšvih, neboť nám je demonstrovala letuška, která sama vypadala jak vosková figurína, co zrovna uprchla od Madame Tussaud. Na lince Praha – Londýn docela styl. ;)

Read More →

platany

Drážďany. Město, které to slízlo, a Kurt Vonnegut se z toho zbláznil, a nijak to nemohl vylepšit fakt, že malá várka bomb Spojencům popadala předčasně už do pražských ulic. Ačkoli v Drážďanech se po letech nakonec zbavili všech trosek navzdory tomu, že některé původně měly zůstat na svých místech jako německé zdi nářků, a ačkoli spousta domů znovu obrašila kolem svých, v roce 1945 překvapených, koster, pořád bych řekla, že se tu ozývají ultra(do)zvuky po šoku sražených tektonických desek, zatímco přízrak neblaze přerušeného kontinua přiškrceně popotahuje polapený pod kopuli z cibule na střeše umělecké akademie v centru Altstadtu. Městu moc asi nepomohl ani vkus těch, kteří začali rozhodovat, zrovna když se začalo hrabat z ruin, protože na některých odhalených loukách kolem Labe tak snadno zakořenil socialistický bodlák. Naštěstí aspoň u některých znovu budovaných staveb nemuseli být kreativní – po velkodušném baroku zdědili podrobný návod.

Read More →

arena

6. 12. 2015. V neděli večer, zatímco fešáci s bambitkami zalehávali naposled v dalekém Östersundu, jsem po zhruba sté hodině předvánočního přesčasu zaklapla notebook a těsně před zhroucením nadhodila: „Co kdybychom příští víkend taky jeli do toho Hochfilzenu?“ Do pár minut už jsme natáčeli hlavy nad plánkem, abychom simulovali zorný úhel z Tribüne A a zabírali postele v jednom z těch příšerně nevkusných alpských penzionů. :)

Byla to ta štace, kde jak ozbrojená kometa prorazila Lusy Šarvatóva, i když její závod jsme neviděli, protože jsme ještě tvrdli v Praze. A taky to byly ještě bezstarostné časy prvního závodního trimestru, kdy měla Súkalova z křišťálového glóbu jistý sotva první poledník.

Read More →

Třetí sobotu se v pokoji konečně probudila ozvěna. Pátou v něm zůstalo jenom pár osamělých věcí, které se beze smyslu tyčily do prázdna na stolech, ve skříních a nad umyvadlem, a když na ně dopadlo světlo, zmatněly, jako by se už začaly ztrácet v hlubinách pod hladinou z igelitu. Zdatnější archeolog by z nich v budoucnu vyčetl dávnou přítomnost některé ze zapomenutých civilizací. Když se ale počet lidských artefaktů začal po pár dnech zase plíživě navyšovat, takže se vzácné naleziště začalo měnit spíš ve skládku, věděla jsem, že dočasná rozervanost mezi dvěma stanicemi metra musí definitivně skončit a že ten osmistý pár, který kolem právě přešel směrem do koupelny na konci chodby, oblečený jen v županech, jejichž barvy dokonale odrážely genderovou paletu (to kdybychom pohlaví nedokázali vyčíst třeba z tváře), musí být náš poslední.

A tak jsem přestěhovaná. Do ulice, která je sice o trochu víc pomočená než ta, kterou jsme opustili, ale protože je zároveň maličko dál od centra, chovám si naději, že stopa psů (a okapů) by v odebraném vzorku pouliční moči převažovala. Možná i proto, že v domě jich máme asi padesát, což je trochu paradox vzhledem k tomu, že majitelé bytu, jinak celkem milí a ochotní, se na možnost mít za jednoho z nájemníků psa koukali jako na přání chovat vedle lednice hydru. Byl to pohled, který říkal něco jako: “Když bude ochotná slevit ze sedmi hlav na jednu…” :)

Read More →

rok2015

Letos je to jak podupávat nahoře na kopci poplivaném od mrazu a lapat po růžcích zamlžených vzpomínek, které čas od času prorazí některou z dun zledovatělého oceánu okolo, než se zas překotí a zanoří pod hladinu sebezáchovné inverze. První polovinu roku si pamatuju jako jeden dlouhý a skoro čirý děs z toho, jak se nejdřív rozložilo tělo a potom hlava, která si dlouho myslela, že to zvládne sama. Nakonec asi zvládla, ale celou druhou polovinu roku se čistila. A protože do toho přišlo tolik práce, že jsem si za celý půlrok stihla jenom jednou nalakovat nehty, a to přesně 20. prosince, ještě se asi chvíli čistit bude, než se ta ledová krusta z údolí rozláme.

Ale něco jsem přece jen vylovila…

Read More →