Strážníci chudáci museli toho dne jehly hledat v keřích a na pískovištích, zatímco já už měla doma kyblíček dávno plný, protože si do něj spořím průběžně. Předala jsem prázdné stříkačky sestře, která neklepat vychází, a protože jsem před pár dny dodala taky dobrou krev a v tunelu nezjistili nikde žádné nové skvrny, tak se to všechno sešlo, že jsem na oplátku obdržela kódíček. A tak došlo na slova tchýňky, která očkuje v kraji na západě a která do nás s eMkoněm – vědoma si toho, že na věk to zatím ani jeden neuhrajeme – hustila, že bych alespoň já rozhodně měla vytěžit svoji chronicitu. Takže ano, povedlo se a za to, že si 3x týdně sama cosi píchám, jsem dostala poukázku na 2 extra injekce od cizího. To je pro mě prakticky jak svátek. 😅 Přijde mi to celkem fér, ale nemůžu to moc nahlas říkat mezi vrstevníky. 😀 eMkoň taky trochu závidí, ale snaží se mi to přát, i když oba dobře víme, že on má “jen” tu svoji ž l á z u, ze které asi žádný kód nevymáčkne.
Protože kód platil jen dva dny, pustila jsem se teda rychle do zkoumání obsazenosti a výpočtů rychlosti odsýpání pro jednotlivá očkovací místa, ale pak jsem všechny karty (ten jeden kód jako) vsadila na Hřiba a očkovací továrnu, kterou v Kongresovém centru zřídilo město. Stejně jako na všechna velká centra i na něj se sice v počítači stála docela dlouhá fronta, ale rozhodla jsem se věřit principu průtočáku (aka že to tam půjde ráz na ráz, případně raz dva), a pak taky měli na webu moc pěkné instruktážní video s figurantkou, ve kterém to celé vypadalo jako taková fajn zastávka po cestě do parku a vůbec jí po tom nebylo blbě.
Jak se záhy ukázalo, princip průtočáku je validní, protože už po dvou dnech mi přiletěl PIN2 a první takovou fajn zastávku po cestě do parku si budu moct na Vyšehradě udělat už ani ne za čtrnáct dní. Pokud se teda ještě na místě třeba nerozhodnou, že do hlavy mi nevidí a jinak jsem jak lusk, řípa nebo rybička a že nic z toho zatím neočkují.
