Měla jsem narozeniny. Jsem dospělá. To už teda docela dost let, ale stejně jsem se tajně radovala jako malá, když jsem volala zubařce, jestli mám dorazit na objednaný termín, a ona mi řekla, že teď berou jen akutní případy. 🥳🥳🥳
“Stoupněte si sem do chládku, než to vyplníme, dostali jsme vynadáno, že máme moc teplé pacienty.” Takže stojím u toitoiky, která vrhá stín, a když dokončíme dotazník a slečna na mě ještě pro kontrolu namíří teploměr, zůstanu i navzdory šále a svetru ledově klidná. Ledově znamená 36,2 stupně. S propustkou projdu areálem nemocnice, kde na mě na každém kroku pokřikuje nějaká výstražná cedule, až do pavilonu šelem neurologie. Dnešní kontrola je superrychlá, mezi dveřmi dostanu papír, který v lékárně vytrejduju za novou várku injekcí, a ještě stihnu autobus zpátky domů, který jezdí třikrát do hodiny a ve kterém jsme i s řidičem tři, ale ne kvůli tomu.
Když zavřeli FreshCornery na benzínkách, definitivně nás přešel humor. To jsme ale ještě netušili, že za pár dní se Praha promění v hotový Divoký Západ, kde se budou dobří lidé vystrašeně krčit v papírových maketách domů a tiše (protože fotka na Facebooku bude mluvit za ně) šít roušky, lítacím dvířkům od prázdných saloonů Hanka Starbuckse nezbude než zlověstně skřípat a vylidněné ulice si pro sebe uzurpují členové nové náhubkové bandy, kteří se jako jediní nebudou bát dojít si pro jedno a deset rohlíků do Alberta, kde zrovna naskladnili novou várku kradmých pohledů level Příběh služebnice, z které si berou úplně všichni, protože co kdyby i to došlo!, a kde se rozhlasem pořád dokola pouští smyčka s instrukcemi, aby mezi sebou ve frontě zákazníci udržovali dvoumetrové rozestupy, což nevyhnutelně vede k tomu, že se mezi sebou (ve vzdálenosti, která je rozhodně menší než žádané dva metry) začnou ti lidé hádat, protože do jednoho takového rozestupu se nacpe chlápek, který to volné místo nadšeně pochopil jako konec řady. 😀
Březen – za kamna vlezem, abychom konečně dopsali bilanci. Takže jako asi poslední člověk na světě pouštím rok 2019 po vodě do archivu. Díky za vše. I když jsi začal tak špatně, jak jen jsi mohl, už to pak aspoň nemohlo být horší. A hodněkrát to nakonec – bylo dobrý.
Dneska už jsem dávala za pravdu Minářovi s tím správným “i” bohužel jenom kýcháním u sledování přenosu z Klárova, ale minulý týden jsem tam byla. A byla to ta nejlepší demonstrace ever. Do té doby mě nikdy nenapadlo čmárat křídou po Václaváku, ale dík inspiraci, kterou nás všechny vytrvale zásobuje náš neústupně originální premiér, jsem se do toho celkem rychle dostala. Stejně jako spousta dalších. #byltobezvakoncert #crimeminister #ajslovacisastydi #mdlobynatebe #babisinesermoravu ❤️ A nejlepší bylo, když mu k tomu čas od času vystavila stopku i vánoční světla omotaná v provazech kolem stromořadí po stranách, která v pravidelných časových úsecích střídala modrou, zelenou, bílou – a červenou. Asi to byla kampaň a platil ji Ježíšek. Premiér na něj určitě věří. Jinak by si přece nemohl myslet, že to za něj někdo vyřeší, když na něj prostě počká.
3x Connecticut, 1x Rhode Island, 3x Massachusetts, 3x Maine, 1x New Hampshire, 1x Vermont a jeden výhled na New York, prosím.
Byla jsem poprvé v Americe. Byl to můj velký a upřímný sen už vážně dlouho, i tak nás ale v Paříži raději posadili do sedaček, do kterých se mi vešla jen jedna kyčel, a donutili nás v té hučící rakvi s křídly přečkat víc než 8 hodin, aby si byli jistí, že doopravdy všichni cestující budou náležitě vděční, až se pod námi v nekonečné temnotě zoufalství rozsvítí světla svobodného amerického kontinentu. A protože já jsem vděčná byla a protože eMkoň měl v pasu stádečko razítek dokládajících, že se tu tenhle Evropan sice čas od času vyskytuje, ale že se taky pokaždé spolehlivě vrací, odkud přišel, a protože imigrační úředník Derek se mě nezeptal, které straně jsem fandila v začátcích seriálu o Johnu Adamsovi, dovolil nám na tu posvátnou půdu, na které roste překvapivě úplně stejná tráva jako v Evropě, konečně společně vstoupit.
Amerika, kterou jsme viděli, mi na první pohled celkově nepřipadala zase o tolik jiná než Evropa, na čemž zřejmě mělo zásluhu i to, že jsme se rozhodli Ameriku objevovat stejně jako Otcové poutníci, a zaměřili se proto při naší první společné cestě přes oceán na oblast Nové Anglie, která se prý Evropě, respektive Británii, pořád v mnohém podobá, o což se speciálně Otcové poutníci taky dost snažili, takže ještě aby ne. Našlo by se ale určitě i dost rozdílů. Třeba že jejich semafory se nad cestami houpou na šňůře, místo aby byly přišpendlené na sloupech, že kolem soukromých pozemků nejsou ploty a že naprostá většina i zcela běžných rodinných domů je ohromně stylová. Aneb – jak to popsal eMkoň – “Ty domy přímo vybízejí k tomu, aby se v nich vyráběly nové generace.”
Měla jsem z toho hrůzu zhruba od té doby, co jsem věděla, že to bude. Pořád jsem to ale nějak nenápadně odsouvala z tras svých myšlenkových pochodů do příkopů kolem nich s tím, že k tomu má dojít až za půl roku, že to je za dlouho a že do té doby se určitě zlepším, zase toho víc vydržím, budu toho víc umět a víc mi to půjde. Jenže jediné, co během toho půl roku rostlo, byla moje nervozita, protože příkopy už byly plné, krátil se mi čas a ta zázračná proměna pořád nikde. A jak se to blížilo, mluvila jsem o tom tak, že se mě lidi starostlivě ptali, jestli je to povinné a musím se toho zúčastnit, když z toho mám takové obavy. A když jsem jim řekla, že tam vlastně chci, nedávalo jim to smysl. I když psychiatričce snad ano. (A přišlo jí to zajímavé, napsala si to do počítače, ptala jsem se.) 😀
No a pak jsem v té tělocvičně najednou prostě stála s ostatními a snažila se už šestý den po sobě o piqué, plié, relevé. A kromě oscilace v prostoru (od žebřin ke dveřím a zpátky a tak pořád dokola) jsem současně poskakovala taky od myšlenky na to, že se nesmím porovnávat s ostatními, že jsem měla rok a půl výpadek, že mám diagnózu a že na to musím myslet, k myšlence, že někdy může být nečekaně povzbudivé se s ostatními porovnat, protože oni jsou po pěti dnech překvapivě taky unavení (to né jenom já s diagnózou, aha) a taky jim někdy něco nejde (a zpátky a tak pořád dokola).
Nakonec jsem to dala celé a bez následků a byla jsem na sebe fakt hrdá.
A vydrželo mi to přesně do té chvíle, než naše učitelka oznámila termín dalšího soustředění.
Protože mám z toho hrůzu zhruba od té doby, co vím, že to bude. 😀