nakazena

Den druhý – 16. 9. 2014

Jak můžete vidět na fotografii, v Helsinkách se to přímo hemží extrovní nordickou rasou. I když vedlejším efektem tohoto rasově homogenního křížení zřejmě je, že někteří její jedinci zároveň připomínají Karlíkův oblíbený horor o nakažených. 😀 (Mimochodem napůl nemocný Machoš nevypadal o moc líp.) Ale i tak jsou Helsinky happi a snaží se moc nemyslet na to, že jim tu pořádné hlavní město zavedli až Rusáci, aby to neměli na dlouhé lokte z Petrohradu, když už se rozhodli v napoleonské rozjařenosti Finsko zkonfiskovat. 🙂

Dokonce bych řekla, že v pomyslném souboji skandinávských metropolí o největší X faktor Helsinky poráží Stockholm na hlavu Birgera jarla a Oslo se drží v čele jen tak tak pouze dík Vigelandovým penisům, Oslopassu, který v našich světech zlidověl, a své všeobecné ujetosti. (PS: M. jako porotce sice fandil právě Stockholmu, ale v reklamní pauze jsem mu vysvětlila, že Helsinky alias Helsingfors, jak říkají oni Švédové, na rozdíl od Stockholmu za tu relativně krátkou dobu, co je někdo bere vážně, nestihly zasmrádnout, takže to pak taky pochopil).

Read More →

dalnice

Dny první: 12. – 14. 9. 2014

Pro vykreslení toho, jak se dokážou věci lavinovitě srát, když stojíte pod dostatečně vysokým kopcem, bych uvedla, že ještě v pátek v půl sedmé večer, kdy už jsme původně tak trochu plánovali mít polský nebo aspoň pohraniční vítr ve vlasech, jsme přebookovávali lístek na trajekt kvůli změně SPZky. V Česku už ale od šesti měli padla, takže jsme zkusili anglickou operátorku, která ke svému vlastnímu vzteku musela brát v potaz nultý poledník. Za pět minut osm jme v Alze ochmatávali vytipovanou navigaci, což byl z různých důvodů rovněž nečekaný bod programu, akorát že to, že mezi evropskými zeměmi v ní chybělo zrovna Finsko, jsme na rozdíl od přezíravého alzamana odmítli chápat jako “prostě demo do showroomu neasi, v krabici ze skladu budou mapy beztak komplet, jo a kdyby náhodou ne, dycky to můžete reklamovat, že jo”. Poněvadž takový luxus jsme že jo zrovna neměli a a poněvadž v Tallinnu bychom takovou navigaci mohli leda tak hodit baltským rybám na cestu do teplých krajin, za minutu osm jsme nakonec zaplatili navigaci úplně jinou, samozřejmě mnohem dražší, jejíž Velký bratr ale prokazatelně dohlížel i na Finsko (asi ruská produkce), a někdy v deset večer se z posledních sil konečně vysunuli z Prahy.

Read More →

koli-my

Po třech letech od nejepesnější výpravy do norských dešťů a po loňských eskapádách ve švédském tratolišti bylo podle neúprosné skandinávské logiky na řadě Finsko (ovšem kam pojedem příště, je tak trochu záhada hlavolamu, poněvadž dál na východ už straší jenom Rusko, které mě teda zrovna nerajcuje, ale možná by se dalo uvažovat o tom, že tam vyrazíme jako jedna z protiruských sankcí :mrgreen: ).

Nicméně Finsko. Děsně sympatický, děsně svobodomyslný národ, který se přišoural bůhví odkud, ale jako taková hříčka kolonizace se ujal v půdě finské bažiny a po staletí tu statečně snášel, jak ho z jedné i z druhé strany okopávají Švédové a Rusové, kteří si ho s oblibou na střídačku porcovali a pak zas předhazovali jeho “vlastnímu osudu”, až to jednou Lenin, kterej coby nepřítel státu do té doby rád prchal z Ruska do emigrace přes zamrzlá finská jezera, rozsekl a na silvestrovském večírku roku 1917 Fennkům schválil takový nápad, že by se udělali sami pro sebe. 😉 Bohužel ruská tlama si za pár let zas cosi z Finska ukousla zpátky, ačkoli dík hrdinským lyžařům v řadách finské armády jí to sousto aspoň trochu zhořklo. Ale když pak v roce 1945 vyhnali zdrcené Němce z Laponska, protože jim sámský přízvuk nikdo nevěřil, moh si tu konečně kromě Muminů zřídit trvalé bydliště i Santa a doplnit vybitej sobí chov.

I když od konce druhé světové války ve Finsku už polární nebeská liška tisíckrát máchla svým ohnivým ocasem, ani se nemusíte moc snažit a na jejího ducha tady stejně narazíte. Zvlášť na slavné Via Karelia. Třeba skrz dračí zuby z obřích balvanů po obou stranách silnice, které měly tarasit cestu a které radši prozíravě zůstaly na místě dodnes. Na úrovni zeměpisu si sousedy prostě nevybíráte. Ale kamarádi odsud p-o-s-u-d. Řek’ Kekkonen a vlez’ za Chruščovem do sauny.

Jinak co si budem povídat, Finsko je dost placka, což se dá odtušit z toho, že se jim tam docela drží jezera, nezdrhaj’ do řek a tak, ale zas o to víc Finové milují každou svoji pahorkatinu, co vystrčí růžky sotva do nějakých dvou set metrů nad jezerem a už z toho má infarkt, a rozervaná duše finského národa prej přebývá v hlubokých karelských lesích národního parku Koli, což je shodou okolností teda taky kopec.

Tohle byl náš nejvyvzdorovanější výlet ever. Tak trochu proti všem a tak trochu po nás potopa, protože jinak bychom prostě zkysli v Českoňovi. Těsně před odjezdem se proti nám spiklo úplně všechno a navádělo k témuž i to všechno ostatní, co bylo zatím na vážkách. Brali bychom to jako znamení, ale nevěděli jsme naštěstí čeho. 🙂 Do poslední chvíle jsme neměli ani auto, a když už jsme pak jedno měli, byl to zrovna benzinový chcípák, co nedělal nic jiného, než že chlastal nebo že chlastat chtěl. 😀

Jediných čtrnáct dní v celém roce, kdy se mohlo protnout naše volno, vyšlo zrovna na druhou půlku září. A to je prosím ve Finsku divoký finský podzim, který je na rozdíl od toho našeho podstatně stručnější, ale o to víc barví a řve. Taková vichřice v říji. A i když na nás teda vlastně zbyl, nedokázala bych si vybrat líp.

A o tom všem si teď budem povídat.

coming-out

Němci byli vždycky napřed – musí se jim nechat, že i 17. listopad slaví už devátého. 😉 Ale protože letos měly mrtvé betonové panely dvacáté páté narozeniny, rozhodli se v Berlíně na jejich počest vybudovat zeď znova, i když tentokrát betonárny nepotěšili a použili trochu míň kontroverzní a trochu líp prodyšný materiál, a to sice sexy svítící balónky, které navíc slíbili s koncem oslav vodhákovat a vypustit a zopakovat si tak “nějaký pocity”. Tuhletu emocionální rekonstrukci freiheitu jsme si nechtěli nechat utýct, protože přirozeně pasem po podobných úchylárnách a protože minule jsme si zas tolik neužili, takže jsme v sobotu odpoledne spontánně naskočili do autobusu SA (čímž ale nemyslím Sturmabteilung, nýbrž Student Agency), kterému šéfovala buď naprosto exaltovaná, nebo naprosto sjetá stewardka – naštěstí nás ale utěšila, že jestli se naše vlastní sluchátka dneska dobře nevyspala, půjčí nám erární…a taky na zastávce v Drážďanech varovala ty, “kteří s nám pokračujete dál na ZÁPAD, abyste zůstali na svých místech”. Pak přišla pauza a chvilku tiše okouněla, po ní si mikrofon znova odkašlal a dodal: “A nevystupujte.” Potom už bez ozvučení následoval záchvat smíchu, který od řidiče dolehl až na sedačky 41 a 42. :mrgreen: Ale aspoň jsme si byli jistí, že jedem správně. 🙂

postdamer

Read More →

A prasoň měl přece jen v něčem pravdu.

Btw komunisti mají zatím nejagresivnější kampaň ever. Do kontaktní kampaně před Albert přitáhlo pár podivných existencí a jedna měla s sebou jako vábničku výstavní šeltii. Naštěstí si moh’ každý pozornější kolemjdoucí všimnout, jak se ten pes znepokojeně rozhlíží kolem a snaží se přijít na to, jak se sem sakra dostal.

Předevčírem muž s velkým M (jako Machoš, víme) definitivně prokázal, že je konečně připraven starat se o psa. To když se s nasazením vlastního života vrhnul do záchrany cizího psiska, které se šlo lehkomyslně koupat do rybníka, ale už nepromyslelo, jak dvakrát tak těžké vyleze ven přes vybetonovaný rantl. Bohužel mezi naší pozicí a úporně se držícím psem u hráze překáželo vydlážděné koryto potoka obrostlé slizkými řasami s nečekaně zákeřným pravým hákem, takže záchranáře z Prague Baywatch, který se potok, skorobosý, snažil překonat, sejmuly k zemi jak nic. Avšak svým statečným pádem za zrakveným loktem alespoň upoutal pozornost psích majitelů na druhém břehu, takže i tiše se topící pes se záhy dočkal pomoci.

V krátkodobém horizontu jsme to, co se na tom břehu stalo, pocítili především prostřednictvím kraťasů, jež si čichly k rybničnímu odéru a chtěly nám o tom vyprávět, avšak v dlouhodobějším výhledu bude mít toto hrdinství mnohem hlubší a zásadnější (a velmi pravděpodobně štěkající) konsekvence. 😎

misto-cinu

kola

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15.

Den poslední – 4. 9. 2013

V Lundu se každý, kdo za sebou nenechává jednostopou trajektorii a vůni čerstvých květin z ranního trhu hovících si na kole v předním košíku, nutně cítí jako vetřelec a největší vyvrhel. S tím jsme však naštěstí dlouhodobě více než smíření, a tak jsme se jemné pleti a pečlivé nedbalé elegance se sluchátky v uších nezalekli a šli se do švédské univerzitní líhně podívat. Ovšem sluníčkovej cykloprovoz tam byl fakt příšernej – člověk se tak nějak nemoh’ ubránit pocitu, že ty kolisty produkujou a programujou nějaký speciální fordovský cyklobudky a v pravidelných intervalech je vypouští na ulici jak na dopravní hřiště. Dokonce i pekař tu s pecny jezdil na kole – v těsných džínách s několika stepfordsky dokonalými šmouhami od mouky. 😀

Read More →

ritamaki

Den 1 a 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14.

Den patnáctý – 3. 9. 2013

Minulou noc jsme nakonec zakotvili v rezervaci Rakimaki (nebo tak nějak podobně), kde jsme narazili jenom na jeden problém – jak zaparkovat a způsobit přitom co nejmenší ztráty armádě křemenáčů, která v trávě všude kolem vůhružně tasila zbraně. Ráno se pak nad jezerem poválely mlhy Ölandu a bylo jim přitom úplně jedno, že jsou zeměpisně zcela mimo, a v našem tábořišti se vyprávěla pohádka o Křemílkovi, Vochomůrkovi, sobovi Kůrčičkovi a Hromnici Bimbule, která měla naši navigaci, a tak jako mrak doletěla do cizího fikčního světa. :mrgreen:

Read More →