Andělé zřejmě patří k nejznámějším nadpřirozeným bytostem. Velká většina mytologií a náboženských filozofií zná pojem anděl, pravděpodobně původně odvozený z perského slova angaros či řeckého slova angelos, což v překladu znamená posel. Říká se, že jsou to bytosti, které se vyskytují v posmrtném životě, v nirváně nebo na onom světě, k němuž všichni lidé nakonec dospějí. Zkusme se tedy nejdříve na anděla podívat z hlediska křesťanského náboženství a víry jako na nadpozemské boží stvoření.

Podle náboženské teorie existuje dlouhá řada andělů s velmi pečlivou hierarchií. Na nejnižším stupni stojí malí andělíčkové cherubíni, zatímco nejvýše postaveni jsou serafíni. Andělům se tradičně přisuzuje lidská podoba, či přesněji řečeno, amorfní tvar, který si osoba, jež se s andělem setká, může upravit podle svého přání a podle svých schopností. Křídla jim začali malovat renesanční umělci na zdůraznění zjevné schopnosti létat. Úkolem andělů zpravidla bývá pomoc lidem, aby žili lepším životem. V mnoha náboženstvích existují jako protipól andělé zlí, kteří se často překrývají s démony. Příběh o narození Ježíše Krista má vlastně svůj počátek v navštívení Panny Marie andělem, který měl – díky svému vysokému intelektu – věštecký dar. Read More →

Ráda bych se několika slovy vrátila k filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Vyvolal ve mně zvláštní pocity a teď se je znovu pokusím utřídit.

O co jde: Zestárlý bývalý milionář Jan Dítě je propuštěn z komunistického vězení a vydává se do pohraničních Sudet dělat cestáře. Vzpomíná na svůj dřívější život poťouchlého, snaživého číšníka, který se vypracoval a “vylízal” až k vlastnímu hotelu.

Ten film sám o sobě špatný není. Pamatujíc si ze svých raných dětských let několik černobílých scén Ostře sledovaných vlaků, které na mě tehdy zapůsobily tak hluboce, že je držím v paměti dodnes, jsem ale zřejmě očekávala mnohem mnohem víc.

Režisér Jiří Menzel, režisér takového formátu, stvořil film, jenž se sice může pochlubit krásnými momenty, které vybočují z plytkého rámce, naproti tomu ale tyto stojí v bahně podprůměrných vtipů, jejichž tupá pointa zamlžuje a naprosto znevažuje výslednou atmosféru filmu. V několika případech se uchýlil až ke “kameňáckému” humoru, tedy k humoru otřesné trilogie Troškových Kameňáků a to je podle mého názoru to poslední, co by takový film potřeboval. Je to laciné a hloupé a pro lidi, že ano. Read More →

Skladiště Potaly překypovala nádhernými sochami, prastarými knihami a těmi nejkrásnějšími nástěnnými malbami s náboženskými náměty. Těch málo, skutečně jen pár západních lidí, kteří některé z nich spatřili, je považují za neslušné. Znázorňují mužský a ženský duch v těsném objetí, ale účel těchto vyobrazení je na hony vzdálen necudnosti a žádný Tibeťan by je nikdy za takové ani nepovažoval. Tyto dvě nahé postavy v objetí mají vyjadřovat extázi dostavující se při spojení Poznání a Správného života. Přiznávám se, že na mě padla nesmírná hrůza, když jsem poprvé zjistil, že křesťané jako svůj symbol uctívají ztýraného a ukřižovaného muže. Je to taková škoda, že máme všichni sklon posuzovat národy jiných zemí podle svých vlastních měřítek.

Dr. T. Lobsang Rampa

Před námi se objevila ohromná železná brána. Voják na stráži, obezřetně bránící svůj hrad. Nemilosrdný, vážný, plný ukrytých emocí. Opatrně jsme se rozhlédli a prošli otevřeným křídlem.

Nalevo od pěšiny zejí hluboké jámy porostlé trávou a lučními květinami. Jakoby zde před mnoha sty lety dopadlo cosi, co na tom místě zanechalo nesmrtelnou stopu, co se navždy otisklo do téhle půdy. Read More →

V rámci svého třídenního turné po Zlínském kraji zavítal 15. března letošního roku prezidentský pár také do Holešova. Co jsem si zapsala do deníčku:

Dneska jsme šli povinně – nepovinně na prezidenta. Ta nepovinnost spočívala v tom, že jsme mohli zůstat ve škole na matiku, pročež jsme se šli seznámit s hlavou státu. Bylo nás tolik, že jsme už cestou zablokovali dopravu. Náměstí – předešlého dne vyluxované – bylo pro jistotu uzavřeno úplně.

Sešla se půlka města, od dětiček základních škol, přes nás studenty až po pracující lid a několik seniorů. Chyběly jen transparenty. Na své ovečky dohlížela celá skvadra místní policie. Na pódiu postával zřejmě moderátor akce a každých pět minut nás ujišťoval o tom, že ta příští minuta už bude s velkým M. Byli jsme ovšem předem upozorněni, že prezident přijíždí přesně zpožděně, tedy nás moderátorovy řeči nevyváděly z míry. Zabrali jsme strategické místo vedle pána na vozíčku, kolem něhož se utvořil úctyhodně volný plac. Read More →

Za nenápadnými dveřmi se rozkládá solné království. Nízká místnost, jejíž strop podpírají kamenné sloupy podobné pravým krápníkům, je vyskládána krystaly rozmanitých tvarů. Některé jsou prosvíceny červenými světýlky. Pod nohama se převaluje slaná tříšť. V několika rozích přehlušují meditační hudbu bublající vodopádky. Pojďte se léčit!

Solná inhalační jeskyně, jedna z nejnovějších metod využití blahodárného účinku vzácných solí na lidský organismus, které bojují s celou řadou onemocnění, záněty horních cest dýchacích počínaje, záněty trávicího traktu konče, návštěvníkům slibuje zlepšení stavu již po několika procedurách. V propagačním letáku dokonce odvážně tvrdí, že “Jedna procedura je jako několikadenní pobyt u Mrtvého moře.” Léčebné účinky jsou založeny na vytvoření unikátního prostředí, jež na malém přesyceném prostoru nabídne celou paletu biogenních sloučenin, prvků a minerálních látek nezbytných pro správné fungování organismu. Zatímco budete nasávat, příjemná atmosféra se postará o relaxaci zhuntovaného nervového systému.

Zase jednou bude platit nesmrtelné Věř a víra tvá tě uzdraví. Naše nemoci, nemoci ducha, se po psychické stránce nakonec projeví i v těle. Tehdy se začíná léčit a léčba jako taková samozřejmě je schopná přinést dočasnou úlevu. Nedokáže ovšem léčit příčinu, nesprávný z některých vnitřních postojů. Pak může nastoupit solná jeskyně, kde máte možnost utřídit si své rozhárané postoje během stopadesátikorunové třičtvrtěhodiny přítmí.

Chvěje se ti hlas a ty se ze všech sil snažíš připodobnit jedné z těch nehybných postav na obrazu, do něhož by si tě přáli zasadit. Přesto — zůstáváš čistá.

“Ty na to máš!” Věřím ti, neumíš lhát. Já na to mám. Jako ty, jako my obě.

Zvoní a pak dlouho cinká.

Řeč ohraničená svými slovy je naším domovem. V okamžiku, kdy se nás dotkla, kdy nás uchopila, abychom se vpletli do jejího řádu, nás počala tvarovat a ukazovat nám kudy jít, jakým směrem hledět, jak vidět svět. Víme jak ho pojmenovat, slova, jež ho popisují, jsou nám důvěrně známá, jsou součástí naší přirozenosti a své myšlenky přerovnáváme do vyznačených slabik.

Řeč je nedokonalá ve své dokonalé univerzálnosti. Proměnlivý, živý mechanismus.

Jako děti jsme podlehli kouzlu, které nám od té doby věrně slouží. Není výsadou jedinců, je všech a stíny všech v sobě odráží. Roste s námi a vyvíjí se, rozdělená na myriádu nepatrných částí. Čím výš vyšplháme my, tím výš za námi půjde.

Démokritos kdysi řekl, že slovo je oděvem myšlenky. Já říkám, že slovo je možnost jak odhalit světu kousek sebe. Myšlenky můžeme obléci nebo můžeme nalézt ta pravá slova a ponechat je nahá.