Dnes se podíváme etymologickým zrakem rovnou na dvě slova. Jedno fascinuje svou poutí z jazyka do jazyka, druhé svým českým důvtipem, a obě mají co do činění s Moravou.

Co má společného starohornoněmecké hwila, staroslovanské čila a moravské včil? Určitá fonetická podobnost mezi těmito výrazy panuje, všechny tři jsou navíc ne nepodobné dnešnímu výrazu, který označuje určitý časový úsek, zkrátka kratší či delší – chvíli. Česká chvíle, stejně jako polská chwila, vychází právě ze starohornoněmeckého výrazu hwila, od něhož se do současné němčiny přesídlilo Weile. Otisk tohoto slova můžeme nalézt i v angličtině – běžné while odtud také pochází.

Jak to všechno souvisí s dalšími dvěma výrazy? Slovo čila původně rovněž označovalo dnešní chvíli, ovšem jen do té doby, než se na něj pozapomnělo a jeho funkci přebralo již zmiňované starohornoněmecké slůvko. Nezapomnělo se ale docela. Svoji tradici si nadále udržuje v moravském včil.

Jinak tomu bylo u slůvka zavazadlo. Zavazadlo, jak se zdá, existuje pouze v češtině a podle některých je do spisovného jazyka zanesl sám Jan Ámos Komenský, který si ho údajně vyposlouchal v lidové moravské mluvě. Jeho zavazadlo ovšem původně neznamenalo totéž co naše dnešní cestovní taška nebo batoh, v jeho textech je synonymem pro překážku. Tedy cosi, co zavazí, jak by se řeklo u nás na Moravě. A jelikož zavazadlo při cestování hodně zavazí, vplynula překážka v cestovní bagáž. Anebo existuje ještě jeden výklad. Že zavazadlo má základ v zavázání. To proto, aby při cestě neupadlo.

Ráno mě namísto budíku vzbudilo symbolické hody hody doprovody a to sice po čtyřech hodinách spánku, takže – ač pouze slovní – bolelo. Obzvláště, když mi pak na břiše přistál pes.

Velikonoce u nás už nikterak výrazně neslavíme, tradice upadá. Letos mě ale chlapci překvapili. Můj malý sourozenec vykutal velikonoční atmosféru nějakými těmi ozdobami a rodič se dokonce sám pustil do barvení vajíček. Ovšem jako vystudovaný chemik a odpůrce všeho chemického k tomu použil prý snad ibišek či co. No, barvu to mělo pěknou, sytou, hnědou. Hádám, že se tím bude chlubit až do příštích Velikonoc. Počet obarvených vajíček se rovnal čtyřem z celkových šesti vajec, jedno se totiž prý rozkřáplo a druhé spadlo (?).

Podělili se se mnou i o beránka, protože zjistili, že to zvíře obsahuje asi pět různých “éček”. Jak jsme posléze nastudovali v moudré knížce, dvě z nich byly konzervanty nejtěžšího kalibru.

Jedinou napínavou tradicí, kterou ochotně provozujeme, je hledání čokoládových zvířátek na zahradě. To sice, mám dojem, není původní zvyk, nicméně je to příjemné. I z toho ale letos sešlo, protože rodič zaspal a veškerá velikonoční čokoláda mu zmizela z pultů.

Nějaký ten žíznivý nápadník u nás zazvonil, napít se ale musel jít k sousedům.

Etiketa je i v dnešní době ještě pořád ošemetná věc. Zvláště pak problematika tykání, vykání a onikání. Existují pravidla, ovšem ani ona nejsou jednoznačná a mnohdy se dokonce nepředvídatelně kroutí jedno přes druhé.

Všichni víme, že tykání vyjadřuje určitou přátelskou náklonnost. Když budu někomu tykat, bude to zřejmě osoba mně milá, k níž jsem pojala důvěru. Naproti tomu vykání je méně osobnější, více formální a neutrálně oficiální.

Tykání naznačuje, že jsme si rovni (teď už jsou si rovni i rodiče s dětmi), vykání by pak mělo (žel nemusí) hovořit o určitém stupni úcty mezi účastníky hovoru. K tomu, abychom se dostali na ten horní stupínek, existuje několik různých schodišť. Nejjednodušší to v tomto mají ženy, poněvadž ony tam nenápadně stojí již od začátku. Jinou možností je zestárnout, pak, jako příslušník moudré generace, máte určitou šanci, že Vám budou vykat. A pokud se Vám nechce čekat, nezbývá, než si pořídit nějakého toho zaměstnance a ustanovit se jeho šéfem. Tyto osoby (žena, stařec, nadřízený) mají též výsadní právo nabídnout tykání osobám opačných parametrů (muž, mladý člověk, podřízený).

Komplikace přicházejí, když tyto kategorie dojdou ke střetu. Co je rozhodující? Věk, pohlaví nebo vykonávaná funkce? Měl by mít největší váhu věk nebo přísluší konečné slovo něžnému pohlaví? Toť otázka, kterou je nutno si položit. Jestliže stejně starý muž je nadřízeným ženy, jestliže starší muž hovoří s mladší ženou, jak pak vyřešit komplikované rozpaky?

Existuje samozřejmě řada fíglů, jak se vyhnout druhým osobám obou čísel, například pomocí infinitivních částic, popřípadě elegantního opisu. Toto umění bravurně ovládá náš profesor biologie, který oslovuje zásadně stylem: “Nováková, sednout!” nebo “Novák, sem!”

Poněkud vřelejší vztahy navozuje kombinace křestního jména a vykání. Je to vyjádření jakési úcty, ovšem úcty o poznání familiérnější a bližší, forma oblíbená u řady profesorů, kteří si sice stále uvědomují, že se svými žáky husy nepásli, ale do školy s nimi chodí.

U nás by se našla jedna výjimka. Samorostlý vyučovatel zeměpisu používá zásadně tzv. tykaného příjmení a to vypadá tak, že: “Kravská, už zase děláš bordel?” Ubohý, ponižující a ukázkový příklad nedostatečného citu pro jemnou hierarchii oslovování. Mnoho dalších případů jednostranného tykání/vykání je zabarveno emocemi, zatímco tykání ve vypjaté chvíli předchází řešení ručnímu stručnému (To schytáš!), vykání je chladným vyřešením “na výši” (Nebudu se s Vámi nadále vybavovat!).

Před několika dny jsem četla jistou populárně-naučnou knížku. S obsahem jsem až na pár výhrad neměla problém, nicméně neskutečně mě iritoval nedůstojný způsob, jakým si se mnou – se čtenářem – autorka potykala. Těžko říci, jestli se domnívala, že hovoří ke svému jedinému čtenáři a automaticky proto použila singuláru, nebo to mělo být přátelské gesto. Ty, čtenáři, si rozhodni.

Onikání je dnes vskutku zřídkakdy slyšeným jevem, své archaické místo má vyhrazeno ještě tak v umělecké literatuře, kde odtažitě vegetuje. A dost možná dobře že tak. Ono Ty a Vy dáte sami o sobě dost zabrat.

Z šedi, rozprostírající se nad našimi hlavami, se snáší první a druhá. Zaboří se do prachu země, která otvírá svá nenasytná ústa, aby je s mlasknutím spolkla. Zatím jsou to jen poslové přinášející malinkou naději. Kolik jich je? Jedna, dvě, všude je ta první a druhá. Vzduch zavoněl. Z malátné ospalosti najednou procitl a i on je, stejně jako vše, co obklopuje, nedočkavý, vzrušený, rozechvělý netrpělivostí.

Na chodníku přibývají drobné cákance, pomalu kreslí jemný mramorový kobereček. Vpíjí se do sebe, objímají nově příchozí, radují se ze shledání. Drží se za ruce, nejdřív trošku bojácně, ale postupně, s dalšími a dalšími, jejich ostych mizí.

Koberec se postupně vytrácí, až jeho obraz zmizí docela. Zemi teď pokrývá vrstva rozesmátých lehkomyslných kapiček. Po prachu už nezbyla ani jediná památka. Vzduch je pryč, odešel, klidný s vědomím, že jej teď nikdo nebude potřebovat. Místo něj je prostor kolem nás zaplněn šuměním padajících vodopádů. Jsou všude. Před námi, za námi, i v nás se usídlila ta omamná vůně čistoty. Lehká, průzračná voda stéká po tvářích. Přes vysoké čelo, podél nosu, na chvíli se zastaví v pravém koutku úst. Brzy se ale opět vydá na cestu. Odnáší s sebou všechnu nekonečnou špínu, která se ve tváři usadila, odnáší ji pryč, daleko.

Někam, kde už nebude nebezpečná, někam, kde nebude ničit nevinné rysy. Pryč – ne jinam – jen pryč. Bezděky a pokorně utřela svými slzami saze černého světa.

Umytý. S vůní nádherného mýdla. Znovu dýchá.

Říjen 2006

Slovo idol má údajně své kořeny v řeckém ipocole, tedy obraz, je překládáno také jako bůžek či modla a nepravý ideál, zkrátka je to cosi, co je kladeno před smysly, aby ony k tomu vzhlížely. Z filozofického hlediska pojem idol označuje specifickou překážku, klam, popřípadě přelud, která se vyskytuje v lidské mysli a jako taková tam úspěšně brání průchodu, respektive vchodu, poznání.

Do komplexního rozboru idolů se pustil Francis Bacon (1561-1626), britský filozof, právník a státník, který se jako jeden z prvních začal zabývat lidským poznáním a když ho dostatečně poznal, zkritizoval, čímž dal základ novému myšlení vůbec.

“The idols and false notions which have already preoccupied the human understanding, and are deeply rooted in it, not only to beset man’s minds, that they become difficult of access, but, even when access is obtained, will again meet and trouble us in the instauration of the sciences, unless mankind, when forewarned, guard themselves with all possible care against them.”

Idoly a nesprávné pojmy, které se již zmocnily lidského rozumu a jsou v něm hluboce zakořeněny, nejenže zaujímají mysli lidí natolik, že tam pravda těžko proniká, nýbrž i tehdy, když je zjednán a povolen přístup, objevují se opět při obnově věd a ztěžují tu práci, ledaže by se lidé, už předem varováni, proti nim pokud možno obrnili.

Read More →

Ledové zábradlí se s jemným kovovým nádechem obtočilo kolem stejně studené ruky. Křičí tu ohlušující vichr. Jediné slovo by nebylo slyšet, pokud by ho zde snad teď někdo vyslovil. Svou ohromnou silou si pohrává se stromy, jejichž nahé obrysy se potácejí na zlověstně tmavnoucí obloze, jak se jen jeho malichernosti zlíbí. Odnáší všudypřítomné hlasy, vytlačuje i tiché myšlenky a volná místa halí do sladce hysterického zpěvu.

Read More →

Mnohému jsme se naučili, mnohému se učíme a mnohému se učit budeme. Nejdeme v kruhu, jdeme vzhůru, ten kruh je naší spirálou s mnoha stupni.

Vítr s sebou nesl první záchvěvy teplých dní. V ohybech bystřiny se schovali zářící poslové jara, nad žlutými podběly se komíhaly zelenkavé hlavy děvětsilu, fialová kvítka laškovala s ostražitými výhonky mladých kopřiv. Pod nohama praskala vůně stařešiny, ukrytá pod loňským listím, jež se tu a tam ztrácela v travnatých bažinách nad promáčenou zemí. Read More →

Andělé zřejmě patří k nejznámějším nadpřirozeným bytostem. Velká většina mytologií a náboženských filozofií zná pojem anděl, pravděpodobně původně odvozený z perského slova angaros či řeckého slova angelos, což v překladu znamená posel. Říká se, že jsou to bytosti, které se vyskytují v posmrtném životě, v nirváně nebo na onom světě, k němuž všichni lidé nakonec dospějí. Zkusme se tedy nejdříve na anděla podívat z hlediska křesťanského náboženství a víry jako na nadpozemské boží stvoření.

Podle náboženské teorie existuje dlouhá řada andělů s velmi pečlivou hierarchií. Na nejnižším stupni stojí malí andělíčkové cherubíni, zatímco nejvýše postaveni jsou serafíni. Andělům se tradičně přisuzuje lidská podoba, či přesněji řečeno, amorfní tvar, který si osoba, jež se s andělem setká, může upravit podle svého přání a podle svých schopností. Křídla jim začali malovat renesanční umělci na zdůraznění zjevné schopnosti létat. Úkolem andělů zpravidla bývá pomoc lidem, aby žili lepším životem. V mnoha náboženstvích existují jako protipól andělé zlí, kteří se často překrývají s démony. Příběh o narození Ježíše Krista má vlastně svůj počátek v navštívení Panny Marie andělem, který měl – díky svému vysokému intelektu – věštecký dar. Read More →

Ráda bych se několika slovy vrátila k filmu Obsluhoval jsem anglického krále. Vyvolal ve mně zvláštní pocity a teď se je znovu pokusím utřídit.

O co jde: Zestárlý bývalý milionář Jan Dítě je propuštěn z komunistického vězení a vydává se do pohraničních Sudet dělat cestáře. Vzpomíná na svůj dřívější život poťouchlého, snaživého číšníka, který se vypracoval a “vylízal” až k vlastnímu hotelu.

Ten film sám o sobě špatný není. Pamatujíc si ze svých raných dětských let několik černobílých scén Ostře sledovaných vlaků, které na mě tehdy zapůsobily tak hluboce, že je držím v paměti dodnes, jsem ale zřejmě očekávala mnohem mnohem víc.

Režisér Jiří Menzel, režisér takového formátu, stvořil film, jenž se sice může pochlubit krásnými momenty, které vybočují z plytkého rámce, naproti tomu ale tyto stojí v bahně podprůměrných vtipů, jejichž tupá pointa zamlžuje a naprosto znevažuje výslednou atmosféru filmu. V několika případech se uchýlil až ke “kameňáckému” humoru, tedy k humoru otřesné trilogie Troškových Kameňáků a to je podle mého názoru to poslední, co by takový film potřeboval. Je to laciné a hloupé a pro lidi, že ano. Read More →