Do kukaně jsme šli nejdřív oba, protože na nájemní smlouvě, kterou jsem chtěla doložit svůj nárok aspoň dočasně se trvale zabydlit v Praze 3, jsme taky byli podepsaní oba. Mysleli jsme to dobře, jenže úřednice to vnímala jako přesilu, navíc – jak jsem později eMkoňovi vysvětlila, když jsem napodruhé (napoprvé nás vyhodila) s úřednicí všechno vyřešila sama, jeho přítomnost nám asi narušovala naši vzájemnou ženskou energii. 😀

Ani tak ale nebylo snadné projít. Což teď zpětně jako již řádný občan třetí pražské městské části samozřejmě velmi oceňuji. 😀 Dáma za přepážkou byla jako správná patriotka odhodlána nevpustit do své kartotéky jen tak nějakou mrzkou naplaveninu a hledala jakoukoli skulinku mezi řádky, kterou by mě mohla zase odplavit. Chvíli jsem měla strach, že mě taky začne zkoušet z místních reálií, a v duchu jsem si odříkala aspoň zastávky, kterými projíždí tramvaj č. 9, protože mě nic lepšího nenapadlo, ale nakonec rezignovaně vzdychla a zanesla mě do počítače. Byla jsem odhodlaná dosáhnout svého, takže i když mi pak na monitoru s úšklebkem a skoro pobaveně ukázala fotku jakési vyděšené příšery a položila mi otázku, zda mi moje nová průkazová fotografie připadá OK, ani jsem si nedovolila žádat o nový pokus, protože to taky mohl být nějaký chyták. Vyděšeně, ale aniž bych hnula brvou, jsem jí to odkývala a nezlomila mě ani tehdy, když mi tutéž příšeru jen s jinak pokrouceným výrazem ukázala i potom, co se chvilku tvářila, že mě fotí na pas. A zatímco si dál něco rozmrzele ťukala do klávesnice, já jsem pocítila aspoň drobné zadostiučinění z toho, jak ji asi musí štvát, že zrovna přes ni prošla do Prahy taková obludka.

A povedlo se. A tak jsem skoro přesně po deseti letech, co mi mimopražští říkají “Pražáku”, začala být Pražákem i doopravdy.