Řeč ohraničená svými slovy je naším domovem. V okamžiku, kdy se nás dotkla, kdy nás uchopila, abychom se vpletli do jejího řádu, nás počala tvarovat a ukazovat nám kudy jít, jakým směrem hledět, jak vidět svět. Víme jak ho pojmenovat, slova, jež ho popisují, jsou nám důvěrně známá, jsou součástí naší přirozenosti a své myšlenky přerovnáváme do vyznačených slabik.

Řeč je nedokonalá ve své dokonalé univerzálnosti. Proměnlivý, živý mechanismus.

Jako děti jsme podlehli kouzlu, které nám od té doby věrně slouží. Není výsadou jedinců, je všech a stíny všech v sobě odráží. Roste s námi a vyvíjí se, rozdělená na myriádu nepatrných částí. Čím výš vyšplháme my, tím výš za námi půjde.

Démokritos kdysi řekl, že slovo je oděvem myšlenky. Já říkám, že slovo je možnost jak odhalit světu kousek sebe. Myšlenky můžeme obléci nebo můžeme nalézt ta pravá slova a ponechat je nahá.