Málem bych zapomněla a to by nebylo fér. Vrátím-li se ještě tematicky k předchozímu příspěvku, má kromě obětavého Máchovzmuže asi tak druhé nejzásadnější zásluhy na tom, že jsem přežila právě odvalivší se semestr a jeho zkouškové, tento neodolatelný robotí knihovník, jenž je fyzickou reprezentací synergie dvou nejlepších věcí vůbec – knížek a robotů. Aby zapadl do mých učebních plánů, stvořila jsem značně krokatý kauzální řetězec, jenž spočívá v tom, že jestli jednou dojdu až k magistrovi a dostanu titul a snáz najdu dobrou práci, tohleto překrásné monstrum si koupím do bytu, aby mě strašilo, až budu chodit v noci močit.

(A hádejte, jaké knížky budou mít to privilegium trůnit mezi robostehny!)

Není to ale zase tak úplně hloupé, jak se zdá, poněvadž řetězec je obdařen systémem zpětných pák a bočních vývodů. Abych si sama na sebe nevytvářela až tak strašlivý tlak, slíbila jsem si totiž, že když to nedopadne, stluču si tu obludu z prkýnek sama.