Třídní konečně vymyslela způsob, jak některé z nás nepřipustit k maturitě. Klíčovým testem z matematiky za poslední čtyři roky jsem pouze decentně prolistovala, na několika místech cosi lehce pravděpodobného zaškrtla. Víc bych toho nestihla, ani kdybych se moc snažila, tolik měl stran.

Příští středu píšeme maturitní slohovou práci. Naše bláznivá češtinářka poděsila svými výhružnými ?doporučeními? jisté spolužáky do té míry, že jim vytryskly slzy bezmoci či zoufalému smíchu (pokročilé stádium bezmoci). Celá ta maškaráda jeví se mi jako byrokratická ptákovina. Ve společenském úboru ovšem.

Vrcholem všeho bylo, když mi oznámili, že svou práci nebudu moci psát černou. Jako levák, který už od první třídy bojuje s protežovanými modrými pery/propiskami, jež mají tu nemilou vlastnost se pod tíhou a fantazií levé ruky rozmazávat a vytvářet odpudivé šmouhy, se cítím tímto nařízením významně znevýhodněna. Mám posledních několik dní na to, abych zavrhla svůj černý centropen a navázala intimní vztah s modrou prupiskou a – lenochem, neboť i linky jsou přísně zapovězeny.

Rozhodlo se, že my a naše úsměvy budeme viset v drogérii. Používám jasmínový šampón a nerada se fotím. Vypadli jsme s Jirkou (vím, nemám uvádět konkrétní jména 🙂 ) ze sklepního ateliéru po deseti minutách bez blesku a lesku a šli jsme mé prožité utrpení zapít. Do cukrárny.