Mé uplynulé dny poznamenala mimořádně intenzivní mezidruhová interakce.

Hlavními činiteli byli muž, děsně vtipný Dejv (levák a fíkovník) a já. Zbytek obstaral nadšený komparz ze Sokolovska. Tato oblast v zemi nikoho zcela bezuzdně vztyčuje nečekané obzory, které kartografové do mapy dosud nezanesli. Ze všech tamních koutů se ozývá tlumený, leč přesto křik dorůstajících dravých šelem. Je to zdivočelý kraj, který bují na tlejících kostech svých uhelných, romských a chemických baronů a vysaje každého, kdo neběží dost rychle.

Jak se ale mohlo přihodit, že jsme se po celý víkend motali v chuchvalcích tohoto zádumčivého kouzla, jímž Sokolov vystýlá svůj katastr? Zpětně mě napadá, že jsme byli měkcí a měli jsme ztvrdnout.

Slíbila jsem muži, že nevyužiji jeho naivity a coby východoevropský uprchlík neuteču za hranice. Co musel slíbit Dejv, nevím a nejsem si jistá, zda vědět chci. V tomto delikátním ohledu velice ctím drsná chlapecká tajemství. Muž usoudil, že jsme oba způsobilí činit řádnou ostudu, a tak nás přibral k výstupu na rodnou hroudu v Podkrušnohoří, která v ten čas krmila a opíjela filmové labužníky z celého světa na každoročně konaném filmovém festivalu.

Následuje stručná bitevní rekonstrukce.

Během cesty nás nic zvláštního neupoutalo (dokonce ani prosté bezpečnostní pásy, protože dopravní prostředek, jímž jsme odvážně cestovali, pamatoval ještě ty bodré časy, kdy se lidé za jízdy akorát modlili k bohu), ačkoli kromě jisté pohoršené dámy, která oba chlapce z naší trojice označila za vulgární dobytek, aniž by jakkoli reflektovala biologicky nezpochybnitelnou skutečnost, že oba už hezkou chvíli hrají virtuální tenis za veverku a tučňáka. Přední polovina dobytku, Dejv – budoucí diplomat a velké zvíře, její chybu mlčky přešla, čímž naplnila komunikační maximu taktu a velkorysosti, a odtušila, že jsou holt ještě takoví mladí a nevychovaní. Načež obě poloviny přikročily k zběsilému závodu autíček, dokud nedošla šťáva. (Této aktivitě se ostatně oba muži věnovali průběžně po celý víkend. Ke konci se Dejv zlepšil natolik, že “byl lepší, než se zdál”, a to sice šestý – z šesti.)

Jako poslední nalezl zpětný chod, překonal třetihory a do cíle dorazil náš pochybný autobus, jehož řidič jel stejně jako já tímto směrem poprvé. Prve v Praze prodal naše místa ruským spekulantům a v závěru měl potíže se vůbec trefit do správné odbočky, až hrozilo, že jej cestující zvlášť toužící po domovu zlynčují.

Nepoštěstilo se nám stihnout ani první promítání, ani slavnostní zahájení, čehož jsem zvlášť litovala, poněvadž o úrovni úvodních proslovů muž předem obšírně básnil. Ani jsme se nestihli prozíravě opít. Zastihli jsme ale ještě víno k přípitku, který jsme proto vykonali, a celí rozechvělí šli na cosi, co se jmenovalo Překvapení. Překvapení se záhy zhmotnilo do takřka tříhodinového pásma a poskytlo nám potěšení v podobě třinácti krátkých opusů o současném Německu – Deutschland 09. U třetího kusu jsem si s překvapením shledala, že jsem pořád míň a míň překvapená. Po dalších dvou dílech jsem se v přítmí sálu dosunula po ose překvapenosti k hranici nula. Opakuji, že jich bylo celkem třináct.

Nicméně si dovolím tvrdit, že tento nekoherentní fascikl obsahoval snímky, jež jednotlivě měly, abych tak řekla, nápad i duši. Třeba hned první film, kde hlavní hrdina začne brát medicínu na pesimismus a malý syn mu náhodou odplachtí mezi mamlase čekající na Hitlerova nástupce, nebo snímek o moderované debatě mezi školními dětmi, která připomínala umírněnou verzi francouzského dokumentu Mezi zdmi. Výborná však byla i cudná tlumočnice, když v dalším filmu decentně překládala výrazově temperamentní výpověď majitele nočního klubu, který s láskou vyprávěl o své obskurní živnosti.

Neb jsme byli znavení, následující projekci jsme ponechali svému výjimečnému osudu a hustou noční mlhou se navrátili k muži domů, kde jsme se shlukli okolo toho docela prvního filmu, který jsme nestihli, a proto ukradli (z hlediska chronologie jsou tyto posloupnosti zásadní), konkrétně Uloupenou hranici z roku 1947. Černobíle černobílý film. Bohužel jsem ale v nestřežené chvíli usnula, takže nevím, kdo nakonec vyhrál. Asi ti dobří.

Protože si myslel, že je to místní zvyk, tedy jeho povinnost vychovaného hosta, snadno jsem pak Dejva přiměla, aby nám na dobrou noc vyprávěl pohádku. Bohužel nakonec trochu zklamal, když mě nazval prasákem a odmítl zodpovědět, jaké to jablíčko, které hrálo hlavní úlohu, vlastně mělo pohlaví, a ze msty ho donutil živit se výhradně řízky. Následně ho nechal usnout a myslel si bláhově, že tím ukonejší i nás. Naiva.

Možná by nyní, na počátku druhého dne, bylo vhodné podotknout, že téma festivalu znělo Národ: Das Volk.

Dopolední projekci jsme zameškali, a tak jsme vyrazili až na němého Sv. Václava z roku 1929. Muž se kvůli osobním pochůzkám odpojil, čímž nám laskavě umožnil, abychom jej pomluvili. Za trest jsme v naprostém tichu absolvovali promítání zapomenutého svatováclavského eposu, jejž jsme prospali na etapy. Co se mě týče, mohli Václava klidně zabít o hodinu dřív, hned poté co se svými druhy dopekl obětní chlebíčky.

Zatímco zamordovaný světec i s koněm mizel z plátna, navrátil se k nám muž, aby s námi mohl sdílet další filmové okamžiky. Dejv zakoupil obří porci sladkého popcornu a posadil se doprostřed. Debatovalo se o Sudetách, německy se zpívala československá hymna a pak jsme v liduprázdném kině hleděli na Hřebejkovo proslulé Musíme si pomáhat, až jsme se zpotili a bylo nám nevolno. “No co, jsem se posral asi…zhasni.”

Údajně v protikladu k Hřebejkovi a znázorněným stereotypům následovala “trpká komedie” z šedesátých let Každý den odvahu. Bylo to trpké, řídké a absurdní, až jsem se docela bavila (ačkoli musím přiznat, že z části to zapříčinily zoufalé reakce okoloměsedících). Vlastně se nedá tak úplně odhadnout, co chtěl film divákům sdělit. Chtěl-li co. Hodinu a půl jsem, nejdřív více, potom méně, vyčkávala, kdy se tedy začne něco dít – horizontálně, vertikálně, jakkoli by hercům bylo libo. Nicméně, v jakémsi fascinovaném vytržení jsem pozorovala, jak se hodinu a půl kálí na smysl i kontinuitu a jak postavy pálí své výstřelky bez rozmyslu kulku ke kulce podle logiky fanatika do obrazců krutě abstraktních.

Někteří z nás pocítili intelektuální únavu, proto jsme s těžkým srdcem oželeli večerní koncert tvrdého sokolovského jádra, které se rozpínalo v sklepení kina Alfa v rámci doprovodného programu, a doploužili se do místního společenského zařízení, že snad něčeho popijeme. Po cestě nám muž prakticky předváděl, jak velký parodický potenciál se v posledním filmu skrýval. Jak velký? Inu, řekněme, že rozhodně větší, než by dramaturgové festivalu ve svých nejsvětlejších chvílích předpovídali. Z hospody jsme se ovšem předčasně zdekovali, protože střední věk ve své nejslizčí podobě se pod třpytivou disco koulí nebezpečně roz(e)pínal.

Doma nás muž několik hodin mučil různými vypečenými způsoby až do ranního kuropění, kdy ho střídali skuteční opeřenci. Proto či navzdory tomu, že se zábava sestávala z rozverných okamžiků a kratochvil, měla jsem v průběhu toho času několikrát mocné nutkání vzít láhev od piva a strčit ji jim oběma do zadku tlustším koncem napřed.

Někteří naschvál, někteří naneštěstí, zaspali jsme i poslední, experimentální, dopoledne na festivalu, proto jsme vyrazili do omalovaného města, že si před odjezdem alespoň probereme místní pamětníky a pamětihodnosti. Slova se i přes naše protesty zmocnil muž – hrdý domorodec. Viděli jsme kdejaký podstatný flek, z něhož vytryskla uložená část osobní historie, atomový kryt, zeď nářků i epický hornický komiks a bylo to svým způsobem velmi jímavé, až k tomu ani nemohu říci víc.

Závěrem této akce bych chtěla prohlásit, že jsme utužili své poměry a vyloučili případnou budoucí normalizaci.