KVIFF končí a principál Bartoška reaguje v ČT na kritiku týkající se nedostupnosti lístků:

…Ale zase je to taková napěchovaná atmosféra, která tomu festivalu dělá dobře.

A mně by asi udělalo hodně dobře, kdybych mu za tenhle pšouk mohla do zadku místo špuntu napěchovat třaskavého skvorejše. Jen tak, aby se zkusilo, co to udělá.

To ovšem trošku předbíhám. Nejdřív totiž čelo kouzelného prázdninového vláčku, který se mnou definitivně vyrazil vstříc novým dobrodružstvím pod laskavou záštitou SŽDC, naleptala urputně kulturně se tvářící myšlenka (rafinovaně poukazující na právě odžité bezkulturní studijní období), že bych se už jednou taky mohla dostavit na ten haute couture filmový festival s trampy intelektuály místo atrakcí, co zrovna probíhá v ruských lázních, a nasát z plátna nějaká ta mocná sociální a existenciální dramata (jako třeba nemírně diskutovaný film Modrý pták), aby se ze mě konečně stal taky lepší člověk.

I když jsem se o to posléze teda trochu snažila, z celého festivalu jsem viděla celkem asi patnáct minut záběrů hodně nahustěných negerských teenagerů z půlnoční nízkorozpočtové hororové komedie, což s mým charakterem nijak drasticky nezacloumalo a jsem utěšeně svá stejně jako předtím. 😉 Dost možná bych ale ten kýžený sociální akcent časem vydloubla i z této nezbedné parodie, jenomže jak byli ti teenageři černí a prvních patnáct minut se odehrávalo v noci a ve filmu se muselo hodně svítit a blikat, aby byli vůbec vidět a leskly se jim odrazky na aktovkách, dostala jsem z toho šok z ozáření, a tak jsme, dost neradi, přepustili svá místa v sále zavilým oranžovým kojotům (to jest pravým FESTIVAL PÁSSovcům) a jeli k muži domů v největší bouřce světa známé též jako hyperchcanec na stěračích. Ovšem ještě když jsem uprostřed rozvařených nočních Varů v mrtvolném posedu čekala, než muž pro vozidlo doběhne, zkaženou projekci se mi pokusili trošku vynahradit procházející teenageři čeští, již mi věnovali vpravdě životní radu: “Dejchej!”

To bylo ale vlastně vyvrcholení našeho třídenního festivalového pokoušení. První den jsme totiž kupříkladu, aniž bychom to předem plánovali, zasvětili seznámení s trudnou realitou vyprodaných lístků. Naštěstí nás celkem vzápětí oslovil festivalový pan Dotazník, pročež jsme se aspoň hned měli komu svěřit se svou frustrací. Nemajíce lístků, zakoupili jsme pak alespoň program, který byl sice úplně debilní, zato ale voněl jako ráj polygrafických feťáků. A tak jsem po zbytek anabáze místo opěvované festivalové atmosféry nasávala hlavně aroma této stěžejní festivalové brožury, kteroužto činnost vyhlašuji za nejlepší oficiální doprovodný program, a to i přesto, že jí v užším výběru nebezpečně konkurovala mimořádně osvěžující “živá výstava Reflex v pohybu”, již tvořil zástup značně znechucených dětí, které měly na sobě krabice s nazvětšovanými obálkami Reflexu a tvářily se přitom, jako by se zrovna účastnily pochodu smrti (a jako dozorce je prudil oplyšený Zelený Raoul v nadživotní velikosti).

Poněvadž jsem po prvním dni nabyla podezření, že žádný z uváděných filmů nestojí za to, abychom celé dny upláceli pokladníky, nebo s nimi dokonce mladistvě vtipkovali, aby nám pak hodinu před promítáním vytiskli lístky, kterými pohrdla klepeta film industry nebo chtivé pařátky novinářských šotků (třikrát fuj!), napnuli jsme druhý den všechny svoje ambice a síly, které jsme byli ochotni k tomuhle napínat, na celkem jediný, půlnoční snímek o Mikuláši, který je ve skutečnosti masovým vrahem či co. Na film jsme se pochopitelně nedostali, ale i tak můžu zasvěceně říct, že jestli ten Mikuláš někdy ve Varech čekal na lístky, pak je mi jasné, proč se stal masovým vrahem. Místo na vraždícího duchovního jsme se šli teda podívat na půlnoční večerníčky, které zdarma vysílala ČT. Prima bylo, že dávali Kubu a Stázinu, protože ti dva se v podsvětí hrozně těžko shánějí, a že se spolu s námi koukalo stádo neandrtálců, z nichž celkem nekontrolovaně vycházely periodické skřeky a jiné upřímné animální komentáře, a tak jsme si mohli udělat představu, jak by Václav Čtvrtek asi bodoval u opic.

Muž po tomto zážitku upadl nakrátko do rozjímání, protože si vůbec nebyl jistý, jestli náhodou taky není z opice. Z náročných myšlenek ho trošku povytáhla noční klobása a pak jsme konečně opustili oVary a zaparkovali uprostřed pole, kde jsme si jako správní barbaři pustili film vlastního výběru na notebooku. 😎 Když se roztoužený, ale nezdolný John Cleese konečně vecpal do vzlétajícího letadla k Jamie Lee Curtis, odhodlané zjistit, jestli je Cleese opravdu tak dobrý milenec jako kdysi ve čtrnáctém století, na východě začínalo svítat – chyběl akorát zelený nápis EXIT.

No a třetí den jsme se, až na zmiňovanou dávku půlnočních černochů, radši vlámali do divočiny i s panem Snílkem, který slíbil, že se vyprdí, než nasedne do auta; místo blbých bobulí, které koštoval ten pozér v tom nejdelším filmu na světě (Into The Wild doporučuji všem svým nepřátelům), jsme radši společně opíkali především mé první postátnicové špekáčky, což bylo asi vůbec nejlepší z celého festivalu. Akorát jsme všichni dostali vyrážku z uranové trávy, kterou jsme se do toho lesa prodírali – znovu mě tak žahlo nezkrocené chapadlo tohoto postapokalyptického postuhelného překoceného kraje, jenž mě zatím nepřestává fascinovat.

Tak takové byly tyhlety Vary…a vlastně se mi nezdá, že bych o něco důležitého přišla.

PS k úvodnímu citátu: Navzdory všemu, co mu upřít lze, se ovšem Bartoškovi musí nechat, že filmové hvězdy měl zmáknuty. Na hlavní propagační plakát si dokonce vyhádal tvář Draca Malfoye aka Toma Feltona. Neobjasněným tajemstvím už ale asi zůstane, jestli to emácké ladění vymyslel sám Bartoška, nebo to byl Dracův nápad…