Tři ionti plus jeden pes se hnuli na výlet. Tentokrát na místo (nedaleko toho loni zdárně anektovaného), kde už je to takřka slovenské, kde mají chlast chráněný UNESCem a kde si pěstují řezací obsesi a vyznávají pouze temnotemná totemická náboženství. Nevstoupíte tam do lesního šera kopřiv bez toho, aby vás vzápětí nevyděsil nastrčený (bůh ví jestli a kdo ví kdo je ten bůh) dřevěný skřet. Na počty ovšem u tvůrců s nožíky, dláty a škrabkami jednoznačně vedou různá milá zvířátka. Třeba dinosaurus. Náš kemp tím trpěl taky, u recepce stála MEZI JINÝMI zmutovaná mořská panna (dva ocasy), oběšený králík a mravenec, který by snad mohl být Ferdou, poněvadž mu ke krku duchapřítomně přikurtovali patřičnou mašli, aby byl vůbec k poznání mezi ostatními mravenci.

Na svých výpravách jsme už bydleli v chajdách v různých stádiích rozpadu, avšak tentokrát jsme vyhandlovali chatku v oddělené a krutě VIP zóně, která se vyznačovala vlastními sociálními zařízeními, lednicemi, tajnými bonusy a permanentním stínem jehličnanů, pročež na nás osmahlíci bivakující ve stanech na vedru zahlíželi zle jak na privilegované bělochy (a privilegované psy). Nejvíc si to samozřejmě užíval pes náš, z něhož přirozeně sálá a prýští hrdá zář aristokratické vznešenosti a zdvořilého nezájmu, kterou by leckdo nerozumný nazval snobismem.

Dotyčná osada čítala různé svérázné sousedstvo. Z naší jinak velmi strategicky vyvýšené planiny jsme byli zataženi do dramatu jisté rozsáhlé prostomyslné rodiny, která obývala dvojchatku pod planinou a coby hlídače si přivezla ohlodaného bílého smetáka nazývaného Beníček. Pokoušela jsem se vycvičit psa (a pak bratra), aby Beníčka zakousl, avšak, jak už jsem naznačila, Beníček byl očividný plebejec, a tak pes pouze tu a tam nevěřícně postával na terase a koukal se na tu bouřící skvadru. Velice záhy se navíc ukázalo, že Beníček je z celé tlupy tvor zdaleka nejsympatičtější, a myslím si, že tak dementní byl jenom proto, že se kdysi praštil do hlavy, protože rozvážně usoudil, že při plném rozumu tu rodinu nesnese, a na to, aby jim prchl do divočiny, vypadal zoufale moc jako ovce. Dík tomu, že jejich mohutná matka rodu mlela hlasitě a takřka nepřetržitě bez ohledu na denní či noční dobu, dozvěděli jsme se nechťa genezi kmene i se všemi odchylkami, životními strastmi a konspiračními teoriemi až k prvnímu Přemyslu. Marně jsem se snažila přírůstky spočítat – vždycky, když už jsem si myslela, že jsou vevnitř všichni, přišli další čtyři. Sousedé na druhé straně, na které jsme ale neměli výhled, byli naproti tomu zlatí, poněvadž od rána do večera hráli akorát karty.

V tomto nezmarném lůnu přírody jsme nakonec pobyli týden. Opodál se rozlévala nadprůměrná přehrada a v ní plavaly ctnostné ryby, které se tvářily, že jsou živé a že navíc chodí kadit do křoví, tedy jsme se nechali zlákat, aniž bychom provedli sinicový test doktora Víta. Z líbezných potoků protékajících tím Krajem povstávaly a formovaly se ohromné šiky vskutku odporných komárů, avšak rodič zálesák byl vybaven…chce se říci přímo neprůstřelně. Poté, co jsme na sebe hned první večer chrstli všecka možná antikomárika, vytasil se ještě jako Santa s malými balíčky a začal přidělovat osobní moskytiéry. Člověk si ji měl přetáhnout přes hlavu, aby se vyspal v nočním šílenství bodavého hmyzu. Bratr byl nadšen a okamžitě nový hadřík ozkoušel. Vypadal přitom jako dítě vzešlé z černé vdovy oplodněné hodně smutným včelařem. Inu, i rodič si svou moskytiéru skutečně přes hlavu přetáhl, ale v půlce noci ji zas serval, neb se mu zdálo, že se dusí. Já jsem si vyvolila, řekla bych o něco drsnější strategii. Než jsem zhasla světlo, rozhlédla jsem se do všech stran, s varováním na rtech jsem s tím kusem opracované sítě zatřásla a pak jsem si ji výhružně položila vedle polštáře.

Kromě hmyzí letky jsme ovšem na expedici potkali i jinačí němé bytosti jako třeba berana sprintéra, kozla hlohového, tygra, kterému ze zadku čůral vodopád, nebo maskovaného osla. Bratr a rodič ještě zkoušeli najít Kobylu, ale podařilo se jim to asi až napotřetí, zatímco jsem vyčesávala kila srsti ze škubajícího se psa, a navíc se navrátili zklamaní a prohlásili, že to je jenom úplně blbý kopec, kde asi kdysi chcípla nějaká kobyla.

V pauzách v radostném splývání s přírodou jsme ovšem navštívili i cosi kultury, například v podobě Muzea vesnice (a teďko chci do Muzea města!). Nebyl to takový pohrdavý byznys, jaký ze skanzenu a jeho tlejících trámů vykutali v zeměpisně bližším Rožnově, a nebylo to špatné. Akorát slibovali kravince rozmazané po podlaze a uvnitř nebyl ani prd. 🙄 Došky tam nicméně měli na střechách skoro tak pěkné, jako mají žirafy na svém bungalovu v Lešné. Avšak paní průvodkyně působila zvláštně. “No a ty nízké stropy tu jsou proto, že lidé byli tehdy samozřejmě menší, a taky proto, že každý host, který vcházel, se měl v pokoře sklonit. Takže jestli se praštíte, tak nejste dost pokorní.” Hahaha. No, tak dál. Dál jsem i přes zákazy vyfotila mrtvolu a vylepšila si trošku chuť.

Ovšem ještě o jednom zážitku se musím vyslovit podrobněji, neb do ekobiosalaše se nenarazí každý den, viďte. Nahnala jsem na tom místě do přístroje nějaké fotky pro pana učitele fotoLába, který by snad mohl ocenit přinejmenším výjev, jak jedno ovčátko močí na druhé. Ekosalaši šéfuje takový notně zarostlý chlapík v gumákách a kraťasech, který příchozím rozlévá pitivo a ukazuje jim svůj mnohaúrovňový pralesovitý pozemek, kde se mezi bobky očividného původu, starými kůlnami, jezery, vodníky a zahradními pecemi na chleba v souznění prohání různá zdivoklá zvěřina. Z pochopitelných důvodů pana salašníka fascinoval náš pes – který ho zdařile ignoroval a nějaké ubohé mlaskání a vábení odbyl krátkým ušklíbnutím. Naiva snažil se ho tedy neoriginálně zmámit jídlem. Na to se pes nadmíru otráveně přiblížil, mrkl na žrádlo optikou pragmatismu a počal jej žrát, ovšem ve chvíli, kdy si salašník pomyslel, že veškerý odpor skolil a natahoval laskavou ruku, pes už dožral, a tak uhnul a šel si po svých uchýlit se pryč.