Ospale, neboť mě vzbudili, jsem zírala na čtyři muže, kterak zachmuřeně mudrují nad původní dekorativní klenbou v mém pokoji a tváří se přitom jako svatí bojovníci s protivenstvím. “A jak vám by se tady líbily ty lišty, slečno?” Zamyslela jsem se a rozvážně polkla piškot. “No bylo by to fakt hnusný.”

Kolej zahájila výměnu světla.

“A teď vám povím něco, o čem jste dosud určitě neslyšeli a co zaručeně nepochopíte, protože to nedává smysl!” radostně vzkřikl totální lingvista a stěží potlačil vzrušené zajíknutí. Běželi jsme dopolední jazykový maraton a tento rozvášněný guru na špici přitom stříhal hvězdice. Lingvistika mě poutá stále víc a víc, uvědomila jsem si s uzarděním. Prozatím mi k ní ale schází bohatá manželka.

Hodina vyvrcholila zrozením štíra, který povstal z papíru s diktátem.

Valdštejn, syfilis, Valdštejn. Z úcty ke spolužákovi a se vzpomínkou na dávný příjimací test jsme vyposlechli kolosální referát a v neúplném počtu naší jednotky navštívili prázdnou atmosféru, abychom se poradili, jak efektivně naložit s duchovním odkazem Pátečníků. S přibližnou představou jsem však cíle ostatních musela záhy opustit, poněvadž jsem s mužem šla do mauzolea, kde to oba máme rádi.

Večer jela žurnalistka za akutním architektem, třikrát spolu vystoupili na překladišti, až potkali pádnou psycholožku s malým mazlivým medikem a společně dosáhli bodu nula mezi budkami ve vlastnictví 2. lékařské fakulty na konci Prahy, kde to vyhlíželo asi jako na přírodovědném stacionáři u přehrady ve druháku. Přisedli jsme si do nepojídzného trabantu, kde dále rozjímal moudrý medik s kladně klasifikovatelným kybernetikem a maximálně mužným matfyzákem, který se s postupem času vyvinul v impulzivního informatika. 🙂

Výsledky sešlosti byly překvapivě velice milé. Avšak snad ještě nikdy mě lyrické názvy baget neuchvátily tak, jako když jsem v nočním lačnu dorazila z kraje světa na benzínku v žižkovské civilizaci.