“Is anyone in your family retired? Who? Can you tell me?”
Ráda bych, ale nemůžu. Sorry, teacher.
“Yes, so..there is my grandfather..hm..who is in my family retired.”
“What job did he do before retiring?”
“He was a teacher at grammar school, math, physics. Unfortunately I don´t take after my grandfather, we don´t resemble in..ee..this.”
“Well, a teacher, I think, he likes being retired, doesn´t he?”
“Uh, no. He is very active.”
“What does he do now?”
“Oh, he likes gardening, he has a very large garden with a lot of trees, plants, cats..”
“Which kinds of trees?”
“Oh, nice.”
“I see. Anything else?”
“Yes, he likes animals, people, nature and architecture, astrology, music and his chorus, he reads, he´s writen several books, he is the wise old man…”
“Ok, so is he happy?”
“I don´t know. Maybe he is. I hope.”

Učitelka konečně obrací svou pozornost jinam.

“Na to, že nevíš, jestli žije, to bylo slušné,” uchechtne se sousedka. Hodlám ji v nejbližší chvíli přihlásit na kurzy přežitého taktu a pro začátek jí aplikovat jednu dávku nitrožilně, totiž mlčením.

Za primitivními větami tlachání se zavřely tečky. Záclony otevřených oken rozmetaly skupinky slov do všech možných koutů, jen několik jich zůstalo proplouvat vzduchem kolem mé hlavy. Tak dlouho se přede mnou míhaly, až se černá písmena jedno do druhého zamotala a nezbyla z nich než přešlapující, rozostřená skrvrna pod obrácenou lupou. Oddalovala jsem ji a znovu přibližovala jako u vytržení, snažíc se co nejdříve najít tu správnou vzdálenost. Oči protestovaly. Najednou ale musely být umlčeny.

29.7.1994 pátek
…Po večeři jsme se vypravily podruhé na noční oblohu. Po deváté hodině jsme si zopakovaly souhvězdí z minulého pozorování. Velký vůz, Malý vůz s Polárkou, Kasiopeu, Labuť, Pastýře, Korunu, Orla a Kefea. Venuše a Jupiter svítily jako první. Hvězda Vega je následovala. Tentokráte jsme pozorovaly souhvězdí Andromedu a její mlhovinu. Pak jsme pozorovaly souhvězdí Pegas. Na mlhovinu v Andromedě jsme se dívaly dalekohledem stejně jako na hvězdokupu v souhvězdí Herkules. Byla čistá hvězdná obloha, pěkně bylo vidět…Doma usínáme s nádherným zážitkem.

To nejměkčí plyšové povlečení kolíbá ke spánku, přes skleněnou výplň dveří vstupuje na tmavý koberec odlesk světla z kuchyně. Babcia peče nejdokonalejší koláč na celém světě. Chuť dětské pasty v ústech, nos si spíš pamatuje vůni posypky…Jak to jen bylo? Hrách, hrášek, zítra jdeme na bazén s točenou zmrzlinou, a večer do ogródu, budeme si zase hrát. Budu jezdit na kole, už umím objet celý blok, jenom musím dávat pozor na sousedky, vyděsí se, když se vyřítím zpoza rohu…spousta kytek…a posečená tráva..záhony hlíny..a domeček

Idze lisek koło drogi,
cichuteńko stawia nogi,
i ostrożnie się oglądą,
nic nikomu niepowiedzą…takhle?

“Ve škole spí a když ji náhodou někdo probudí, mele nesmysly a trapně se usmívá.”

Od jisté doby se bojím moc vzpomínat. Jsou ale chvíle, kdy si člověk potřebuje uvědomit, jak nádherný život doopravdy žije.

Děkuju Vám oběma, ať jste, kde jste