Vítr mizel mezi listím a zase se zjevoval, zjevně zaskočen a zcela popleten vůní. Prchal před dešťovým poupětem. Uchýlila jsem se k objímání temných šeříkových keřů.

Působením jakési zvrhlé setrvačnosti jsem, pořád ještě před pár dny, doplachtila do puchýře dvacítky. Koncem týdne jsem se pak vzdala levé nohy, protože mi dotyčný na její patě překážel ve skotačení.

Místo něj hnisají myšlenky. A to sice nadmíru skandálně, vzhledem k jejich křehké, takřka éterické konzistenci a chorobné slabosti pro pohádky.

Poněkud jsem upadla do leštiče lži(ček) a porcelánových teorií, kde si mé stydlivé animální já připadá jako králík v říši za zrcadlem a kde se, na králíka zvlášť nemravně, přibližuje odcizení.

Porouchalo se mi starší dvojče. Kralevic, skřetí polovic. Kryska od prvního velkého písmena popoběhla po papíře v instinktivní snaze ukrýt se v závorce před obcházejícím fantomem pocitové schizofrenie, když tu ji do čumáku bez varování praštil milovaný potkánek. Ze všech úhlů pohledů příliš pozdě jsem si uvědomila, že při čekání na správnou tramvaj u vás někdy může zabrzdit polozapomenutá realita. Se zpožděním několika měsíců a nafouklá cukrovou vatou, kterou se během té doby živila.