Přestože mi hlavovými labyrinty ještě prolézali zasoplení hlemýždi, bývala bych se musela zabít, kdybych dál sténala v posteli, a tak jsem odjela s mužem na západ. Fikač Mácha mi slíbil, že mě upálí, ale nakonec se jenom tak něžně zeptal, jestli bych si na tu hranici nechtěla vyskočit.

K tomutoť výletu mám nadějnou fotodokumentaci, leč prozatím se svíjí v monstrfotokrámu a čeká, až ji v komoře ozářím a vyvolám k životu. Teprv až jestli fotky vyjdou v hezkých černobílých barvách, možná sem nějakou vecpu.

Výlet to byl intenzivní jako vždy – už samotnou cestu do mužovy domoviny nám obohatila dívka, která seděla za námi a pronášela taková ta moudra, jaká pronášejí tyhlety bytosti, které je třeba si pěstovat v truhlíku za oknem. Za hlášku “Já se vždycky tak strašně těším, co se tam všechno děje, a pak ten fejsbuk zapnu a představ si…že se tam vůbec nic neděje!” bych ji nominovala vedle předsedy Čermáka do expertní skupiny mediálních analytiků.

Po dojezdu jsme v temnotě večera vyrazili na Březovou, což je prý jakási vesnice s paneláky, kde vedou dlouhou tradici hromadného upalování. Muž tam prý dvakrát obětoval telefon a jednou si zarazil třísku do zadku či co. 🙂 Protože jsme šli dlouho a pěšky, byl mi vyprávěn kus z regionální historie o tamním komunistickém šejdíři a jeho míčkách a porevolučním uhlí, které mu ulpělo za nehty a mezi prsty, a bylo to tak pochmurně přitažlivé, že jsem si hrozně přála potkat nějakého místního mafiána. Ostatně v tomto výhružném kraji mám vždy vzrušující pocit, že se každou chvíli propadnu do některého bývalého dolu, kterému špatně udusali navezeniny. 😯

Myslím si, že je třeba ještě říct, že během výpravy jsem zjistila, že jsem alergická na tamní uran, pročež jsem do té krajiny asi nevhodná a pro osídlení neperspektivní.

Mezi námi a plápolající vatrou na kopci se rozprostírala už jenom rozbagrovaná pláň. Oko Sauronovo si zrovna Ophtalem vyplachovalo geneticky modifikovanou mouchu, tak jsme se pustili vpřed jak ďasi. Vběhli jsme pod most a přibližovali se k výřezu na druhé straně, když tu se muž, který se snaží být vždy o krok přede mnou, propadl a strašlivě zaječel.

“Pozor! Pryč!” vyjekl na mě jak lapený průzkumník, avšak přitom mi ještě pevněji sevřel ruku, čímž akorát způsobil, že mě nerozhodnutou stáhl k sobě do bahniště rejdiště, které se tu zjevilo jak deus ex bazén čerstvého betonu. Inu, právě když jsme se zabahnění vyškrábali k rozkopané cestě, nad vatrou pár stovek metrů před námi se rozprskla první rachejtle, jako když vybuchne betlémská hvězda.

Stáli jsme opřeni o zátaras, však jakmile ohňostroj dokřepčil, vypravili jsme se podél silnice, protože muž trval na tom, že i když jsme přišli na ohňostroj, stejně mi to šílené místo musí předvést. Nepotřebovala jsem naštěstí ani odrazky, jak z očí mi blikala výstražná nevrlost.

A pak to přišlo. Stavidla se vyvalila. Epicentrum lidové zábavy té nejhrubší noty. Polovinu areálu, kde se slavně upalují čarodějnice, zabíralo diskopeklo s ďábelskými přístroji a atrakcemi v extázi světel a kýčovitých barev a strašidelných rytmů, na nějž z plechových kulis shlížely bezejmenné sexy dominy. Člověk fascinován nevěděl, zda má běžet k nejbližší střelnici a vystřelit si mozek z hlavy (a dostat za to šeredného plyšáka) nebo zda počkat, až mu ten mozek odsud sám odkluše na jednorožci z kolotoče.

Kus dál od inferna však už voněly ohnivé plameny a smrděla tráva a nedaleko broukající kapela, která si říkala Pistolníci nebo tak nějak, občas dokonce i přehlušila naducaný diskokolos. Pak jsem v tomto pořadí málem usnula, pila hranolky z kelímku a potkala Snoopyho, což byl takový zážitek, že jsem z něj snědla kus PÁRKU.

Zpátky nás odvezl přítel mladší sestry jistého ambivalentně spřízněného bloggera, který, tak jako muž, pochází z toho světakraje, avšak teď dělá politickou kariéru u svobodných muflonů v Praze. Mužově bdící mamince jsme jednomyslně slíbili, že na sebe dohlédneme, až se budeme čistit od bahna, pročež mohla jít pokojně spát, a tady bych řekla, že můžu zakončit vyprávěnku o prvním dni. 😉

Druhý den byl naplněn poznáním tak mocně, že až vystřikoval přes okraj. Po epizodě s plivníky a šotky cudnosti jsme si řekli, že půjdeme navštívit mužovy prapředky. Ono je to prý asi šest kilometrů, my jsme šli asi tři deštivé hodiny. Ale zase na druhou stranu jsme po cestě páchali vylomeniny jak Jack Kerouac, muž si naparoval zadek, já se vnitřně vypořádala s krákorou, fotili jsme hřmící a syčící parovody, a zatímco jsme pochodovali podél teplotrubky, obdivovala jsem se poutavému spojení punkové přírody s lidským industriálnem.

Na tomto místě bych ráda podotkla, že prapředci mají, přestože jsem před ním byla strašně varována, velmi sympatického psa, který si i ve své dospělosti zachoval svěží štěněčí vzhled i hravý temperament. Bohužel už jsem na něj pořádně neviděla, neb se setmělo a ve světle baterky to není ono.

Z vesnice, která působí úplně strašně správně úchylně, kde na návsi mají sochu zavalené šachty (!) a třeba tamní pošta vypadá jako ta stará pošta, na které chtěli zabít Old Surehanda, jsme se měli odpravit vlakem. Ten spoj předem vyhledal muž. Jenomže když jsme se před babičkou zmínili, čím že to pojedeme, vytasila se s vlastními výpisky a rezolutně popřela, že by co takového tu v tuto hodinu noční jezdívalo. Vyprovázela nás plna skepse a s tím, že ani nebude zamykat. Pes nás šel doprovodit, ale pak se na to…no, vysral.

Doslézli jsme k nočnímu citickému nádraží. Byla jsem promočená a zmrzlá…a tady, na nádraží nastává zmať, šero a šedo, kteří způsobili, že jsme se při příštím roztmívání objevili na opuštěném nádraží v Kynšperku, kde jsem záhy počůrala svoji první zeď.

Pro ty, kteří nejsou tamější, podotýkám, že Kynšperk je na opačnou stranu než Sokolov, kam jsme toužili se dostat. Nicméně, nakonec, před půlnocí, tak jako v Hobitovi, jsme i my cílového bodu dosáhli. Akorát jsme přitom ještě museli nafotit nahé barbary a supermany a sejmout jednu třešni kvůli líbání.

Přestože jsem byla mrtvá, nechtěla jsem se dožít dalšího a odjezdního dne, pročež jsem muže přinutila, že budeme vzhůru. Za tím účelem vybral film, který byl tak hrůzy a ubližování zvířeti plný, že jsem ho sledovala jen v odlescích v mužových očích a nutila svého spolunocležníka, aby mi popisoval, co se tam vlastně děje.

Vcelku lze říct, že výlet to byl skvělý.