Prožívám své první letošní školní nachlazení a dívám se přitom z okna na můj nejmilovanější podzim…

Předváděl se dnes jako vyzývavý model na přehlídkovém molu, odhodlaně pózoval, mrkal a usmíval se, trochu záhadně a trochu mile. Nestyděl se, nemluvil, chytil mě za ruku a vodil po zmačkaných střechách, nahlédli jsme do koutů mezi zdmi a pod chvějícími se větvemi vyloupnutých stromů jsme zůstali stát, za zvuků podmanivé vůně a melodie, kterou vyťukávaly slepé okapy.

Dupli jsme do každé kaluže na chodníku, brečeli na opuštěné lavičce v rozmazaném parku, procházeli jsme ulicemi vysokých starých pamětníků a doširoka rozevřenýma očima klepali na dveře domů s lichými čísly. Neskutečně dlouho, obepluli jsme na loďce celé nekonečno, celou věčnost, celou vteřinu příštího záblesku, nasáklí vodou a schoulení jeden do druhého.

Písklo a zůstalo zamčeno, římsy se zaleskly, dumající okna svraštila obočí. Sedli jsme si na schody na nejbližším rohu a dívali se mezi občasnými paraplaty, po nichž se klouzaly kapky k zemi, nahoru, do mraků, k nebi, do oceli, odkud se bezhlavě snášelo to vševědoucí chmýří. Promluvil. Šeptal, tiše se smál, zpíval. Vyprávěl mi o mně, o sobě, o detailech, o svých představách, o světě bez slz, který nikdy neviděl.

Obrácený dalekohled s perspektivou a s definitivní vzpomínkou nás vmáčkl mezi umolousané sochy na zábradlí u schodiště. Nás dva samotné – mě a déšť.