V minulém díle jste si přečetli o mých prvních vzrušujících zkušenostech s přijímacími zkouškami a nyní, po příměřeně dlouhé oddechové pauze, pokročíme k rozhodujícímu pondělí devátého června.

Na řadu u ústního kola jsem měla přijít jako třetí a to sice před komisi, ve které nezasedal ani Moravec, ani Osvaldová, což mi věru bylo trošičku líto. Nastalo stísněné, nepříjemné, nervózní a nekonečné čekání. V mé blízkosti se vyskytující potenciální spolužáci působili celkem správně. :smile: Slečna přede mnou mi příšerně připomínala přezíravou Evču z áčka, takže mě mile překvapilo, že se vůbec přezíravě nejevila. Bohužel si prý vytáhla otázku, která se zaobírala politickým systémem České republiky, tedy asi jedinou otázku, kterou bych já uvítala. Narozdíl od ní.

A bylo to tady. Vpustili mě dovnitř a posadili ke kulatému stolu, načež mě vyzvali, abych zase vstala a vylosovala si téma, o němž budu posléze diskutovat. Česká kultura na počátku 21. století. Jujujuj. Paní předsedkyně mi důvěrně a s vlídným úsměvem vysvětlila, že to je pro někoho, jako jsem já, jistě vynikající otázka. A pro připomenutí mi zamávala mým vlastním životopisem před očima. Z toho názorného gesta jsem pochopila, že naráží na hodiny zpěvu, klavíru a kreslení, které jsem celkem bez ostychu zařadila mezi zkulturňující vlivy, jež mě přivedly k zájmu o novinařinu.

Nežli jsme začali s debatou, sebrali mi moji vychrtlou složku s vysvědčení­m, četbou a ukázkami tvorby a zabředli jsme do motivační­ho rozhovoru. Protože jsem si předem nic moudrého, a tím méně kloudného, nevymyslela, hlasitě jsem improvizovala a plácala páté přes deváté, až mě spokojeně (a znaveně) utli a dáma nalevo se jala pokládat mi dotazy k přečtené literatuře.

Nesmírně ji zají­malo, co bych jí­ mohla povědět k Sedmiramennému sví­cnu od Škvoreckého. Nechtěla jsem ji zklamat hned na úvod tí­m, že bych se přiznala, že jí­ naneštěstí­ nemůžu povědět nic, neb si už tenhle poví­dkový soubor v podstatě nepamatuju, a tak jsem kapku tragicky balancovala na vlně neurčita a velmi nenuceně hovořila o spisovatelském stylu podléhajícímu životní­mu vývoji a melancholické atmosféře knihy, což jsem tu a tam doplnila spikleneckým úsměvem. To ji bohužel zvlášť zaujalo a rozhodla se proto, že mě přizve k malému zamyšlení­ nad vyjádření­m vnitřní­ reflexe dí­la a nitra hlavní­ch postav. A tak jsem se důkladně nadechla a ze všech sil mlžila dál, až jsem byla úplně rozmlžená, poléval mě stud i pot a já si s hrůzou ří­kala, že tohle bude prostě řádný průser.

Totéž si patrně uvědomila i tázají­cí­ a raději přešla k jinému dílu. Tentokrát si vybrala jméno Arto Pasaalinna, protože ji překvapilo, že nemá zdání, o koho jde. To jsem ovšem výrazně pookřála a rozpoví­dala se o literátovi i jeho soukromém receptu na směs absurdní­ch lidských osudů, groteskní­ch setkání­ a fascinující­ krásy finské pří­rody tak vášnivě, až mě museli všichni tři komisaři zarazit.

Jediný muž z trojice mi doporučil, abych se nyní­ věnovala vylosovanému tématu a sdělila mu cosi pěkného (nebo aspoň cosi) o aktuální české­ kulturn­í scéně. Jelikož jsem den předtí­m náhodou přečetla dvě recenze na Havla, hluboce zasvěceně jsem mu představila Odcházení­. Pokýval vážně hlavou. Když už jsem byla u toho dramatu, zmí­nila jsem i půtky mezi divadly a rachejtlí­ Richterem, jak ho kdosi pěkně označil (mělo to i vtipnou pointu, kterou si teď nevybavuju), což se opět setkalo se souhlasným pokývání­m.

Už už jsem doufala, že je komise uspokojena, ale kdeže. Zatoužili ze mě vydolovat nějaké zají­mavosti o hodnotných festivalech a výročních cenách. Přiznávám, toť část zkoušky, na níž nejsem právě hrda, poněvadž jsem si jen velmi těžce vzpomí­nala na ceny Magnesia Litera a Českého lva jsem v první­m momentu suverénně překřtila na Zlatého lva a vůbec se ve všech těch ceremonií­ch motala jak přiopilá.

Zjevně už toho měli dost, a tak mě odeslali za dveře, aby mě o nějaký čas později zase vtáhli dovnitř a strčili přede mě lejstro, kde stálo, že mi přidělili padesát bodů a můj celkový výsledek je tudíž bodů sto devatenáct. A že prý se všechno teprve ukáže…

Ukázalo se. Sto devatenáct stačilo na deváté až desáté mí­sto. Prošla jsem oběma koly, přestože jsem tomu nikdy tak docela nevěřila, a oni mě vzali. Pokud si ovšem nedělají­ srandu. :???:

A mimochodem, taky mě vzali na práva. :)

Post Navigation