Mám brigádu. Mám svoji nejakčnější brigádu v životě a jako bagr s třemi nelítostnými rypadly rozšiřuji své křehké a spíš odtažité zkušenosti s prací s lidmi. Jsem takzvaný tereňák a přímý kontaktovač čili profivopruzník humanoid, který soustavně ruší lidi v jejich poklidu, a po celou dobu toho svědomitého výkonu si umiňuje, že do budoucna už bude brát jen práci skladníka, nejlíp skladníka rašeliny na odvrácené straně Islandu, kam páchnou jenom skřítci a ještě k tomu jsou přitom neviditelní. Mám brigádu a nejspíš mě to zabije. (Nebo mě dřív možná sežere dozorující manažer Velké kápo, který vypadá jak saň s knírkem.)

Zakouším různé hluboké zážitky a poznávám své domovské město ze stránek, které byste v knížce možná i radši přeskočili. S tím související pravdou je, že mým patrně nejzajímavějším respondentem byl velmi sympatický Dán, který nějakým řízením evropského osudu zabloudil až sem pod moravské hory. Avšak dýchá mu na otlačené dánské paty starší česká dáma, která se mě rozhodla opustit v polovině dotazování a mé úpěnlivé prosby o pokračování odrazila jak těžkooděnec ostrou poznámkou, že se jde MODLIT. Načež mi doporučila totéž a ještě mi vyčetla, že já do kostela určitě nechodím.

Ovšem dostalo se mi ještě jiných zásadních ponaučení. Milý chlapík ve středních letech působil zpočátku neškodně, avšak po několika dotazech se dlouze rozhlédl po okolních regálech a hlasem toho, kdo již prohlédl, prohlásil, že podobné dotazování je vlastně zbytečné, neboť my všichni si zde žijeme v blahobytu. “Víte, já jsem byl v Iráku, v Afghánistánu a řeknu vám, že to, co je tady, se s tím nedá vůbec srovnávat.” Tehdy jsem pochopila, že to jistě bude nějaký životní otlučenec a vojenskomisí (od vojenské mise) protřelec z rodičovy práce. (A taky že mi ho rodič následně dle indicií identifikoval s tím, že dotyčný si od něj půjčuje moudrou literaturu).

Jedna z nejpříjemnějších chvil nastala, kdy jsem odchytla mladého muže, který za každou odpovědí extaticky opakoval, že se odtud příští týden stěhuje. Zvlášť příjemné to ale začalo být ve chvíli, kdy jsem se ptala na děti v domácnosti, poněvadž tehdy kategoricky opáčil, že nejdřív plánuje psa, až pak možná dítě. A teď se mohu pochválit, jelikož zcela nad rámec a z vlastní iniciativy jsem se optala na plánovanou rasu. Víte, říkal, že bude mít kólii. (Víte, to je hodně blízko šeltii.)

A příznačně opět mi pomáhají knihy. V pauze čtu Den opričnika, aby mi připomínal, že to vždycky může být jaksi horší a míň utěšené.