Křikův klub sucks. Bylo to jako zážitek z páchnoucí temné sluje, v jejímž středu stál rozpálený kotel s vařícím se soumyslím (tj. prostě vařícími se mozky) uvnitř a kolem jejíž stěn se místo umělecké tapety táhla šňůra s navěšenými skalpy. Po chvíli jsem se přestala snažit uvěřit, že ten blemcavý sliz, kterým nás ládoval, by třeba mohlo být jen obyčejné jedlé želé. Protože po želé nezvracím. Formuluji rezignaci.