Křikův klub sucks. Bylo to jako zážitek z páchnoucí temné sluje, v jejímž středu stál rozpálený kotel s vařícím se soumyslím (tj. prostě vařícími se mozky) uvnitř a kolem jejíž stěn se místo umělecké tapety táhla šňůra s navěšenými skalpy. Po chvíli jsem se přestala snažit uvěřit, že ten blemcavý sliz, kterým nás ládoval, by třeba mohlo být jen obyčejné jedlé želé. Protože po želé nezvracím. Formuluji rezignaci.

Post Navigation