Přestože prakticky neuplyne den bez sarkastického úšklebku, ohromně se tím bavím.

“Přestaň se mi konečně smát přímo do ksichtu!”
“Tak si ho dej jinam.”

Občan Havel je skvělý dokument o filmování v politice, nevkusných textiliích a obdivuhodném člověku. O dvě sedadla dál seděl ocvočkovaný pár skalních fanoušků, kteří každou chvíli bouřlivě tleskali a hlasitě pana Václava povzbuzovali. Nikdo neměl to srdce jim vysvětlit, že to není naživo, že to je jenom jako. Jenom jako? Už. Už historie. Historie, co se mi zamlouvá.

Ivan Medek – ten, který se má vždycky výborně. Útlá zelená knížečka a za ní nesmírná osobnost aneb nekonečný seriál Lidé, kterých si můžu vážit.

Vypravila jsem se večer do postele a po tmě šla hlavou proti zdi. Narazila jsem do zasutých vzpomínek. Celou noc se mi pak drala na jazyk slova dávné táborové písně.

Idián, jaký div, stepí pán, býval dřív.
Byl vládcem prérie, dávno už nežije…(1999)

Stýská se mi.