Důvěrný moment nad tubami se zubními pastami byl, jak dokládá následující scéna, při krvácejícím soumraku poslední noci roku proklán praktickým nezbytem mé lásky:

Divoká gesta: (výhružně) A jestli se mě někdo pokusí vzbudit před dvanáctou…tak mu ublížím.
Zatuhlý úsměv: Ale já tě budu muset vzbudit.
Divoká gesta: (omráčená šokem) Proč?
Zatuhlý úsměv: (zasněně zahleděn do světlíku) Musím být do dvanácti doma. Dávají novoročního Moravce…

Pak jsem se nejasnou chvíli mezi málomluvnými tácky s oschlými pozůstatky oslav vášnivě objímala se zbytnělou melancholií, až jsem i s telefonem náhodou upadla do podstrčených prachových peřin. A zrádné ptačí peří během čtyř hodin vyvolalo vyloženě nedobře naloženého ducha dávné alergie.

Víceméně novoroční odhalení, přičemž méně všem a více některým: Já jsem, totiž, porodila první vlaštovku.
Předsevzetí přibližně zde.