Rozpačité zadání od doktorky současného českého jazyka znělo přibližně takto: Souhlasíte s užíváním tvarů obecné češtiny ve spisovném jazyce?
Dále pokračuje má improvizovaná veselost.

Došlo k tomu v prehistorických prapočátcích mého vysokoškolského studia. Na tramvajovém ostrůvku jsem se střetla s jednou z mých nově nabytých spolužaček. (Tehdy jsme se ještě obě nacházely v požehnaném stádiu, kdy nám nečinilo zásadní obtíže vstupovat na akademickou půdu řádně a včas). Nad rozevřeným archem novin jsme zahájily příjemnou verbální komunikaci, která nás ukázněně provázela až k fakultním dveřím, když tu do naší konverzace vzrušujícím způsobem vniknul národní zeměpis. “A ty jsi z Moravy, že?” Aniž by čekala na hrdou odpověď, dodala: “Mluvíš totiž vážně krásně.”

Podobně omamných jazykových zážitků jsem vyzískala během dosavadních školních dní odhadem hned několik. Zvláště mě dojímá případ jistého vřelého kolegy, který trpěl utkvělou představou, že jsem dívka z dobré rodiny, a trávil se mnou proto zneklidňující množství času. Nedávno si, patřičně truchlivě, postěžoval, jak zle byla jeho mluva mým podmanivým vlivem zespisovněna.

Vybavuji si náhodou nemilosrdně přesně, kdy na mou velice nevinnou mysl poprvé zaútočilo obludné poznání, že jsem se ocitla mezi nepřekonatelnými jazykovými przniteli, neboť k tomu došlo takřka okamžitě. Obyvatelé Moravy jsou na případný styk s hybridní řečí, tj. s obecnou češtinou nejhrubšího zrna, která se v pražském prostředí zhusta vyskytuje, připravováni odmalička. Z literatury čerpají ukázkové příklady, generace generaci tlumočí lecjakou pověst, mýtus a škodolibý vtip. Realita je ovšem o poznání intenzivnější. Neobyčejně těžce jsem v prvních týdnech snášela zejména nekonečné salvy protetického “vé”. “Vodporného, voslizlého vé.”

Ačkoli mě nadále přepadá nutkavý odpor, kdykoli se pozorně zaposlouchám do nelibozvučných promluv Pražanů věrných svému interdialektu, připouštím, že jejich jazyk je z určitého odstupu objektivně poutavým námětem k lingvistickému studiu. Nelze mu upřít schopnost flexibility a potenciál růstu. Dokladem budiž, že kromě své tradiční středočeské bašty zapleveluje obecná čeština i rozsáhlé moravské oblasti, které se dříve, a mnohde dosud, skvěly vlastními malebnými nářečími.

Je naprosto zřejmé, že právě z obecných jazykových vrstev pochází řada výrazů dnes již seriózně kodifikovaných. S hrstí jazykovědné fantazie lze říci, že se tak bude patrně dít i nadále, přirozeným užíváním jazyka, vývojem frekvencí a mnohoznačných tendencí. Jímá mě však pekelná hrůza z představy, že by se dva (podivnou kategorii hovorové češtiny nepočítejme) naprosto zásadně se lišící jazykové celky s různou prioritou násilně spojily do jednoho. Že by vpravdě svérázné výrazivo obecné češtiny splynulo s rozvážnými vodami kodifikovanými.

Někteří patologičtí prznitelé by snad mohli namítnout, že by tak došlo k oživení zkostnatělé mluvy. Netoužím v závěru nikterak shazovat jejich právo na moudrý názor. Nicméně přiznejme si, že ono “oživení”, o kterém je řeč, by nevyhnutelně vedlo k frustrujícímu umrtvení, deformaci a degradaci nejvyššího útvaru národního jazyka.

V zájmu kultivace repertoáru a naplnění rezervoáru spisovné jazykové kultury bychom se měli, namísto žalostné produkci lehkomyslných nerozumů, věnovat šlechtitelským snahám a s ambicemi příkladných puristů chránit jeden z národních skvostů před masožravými úponky pokleslých jazykových forem.