Je mi líto. Je mi líto pro cáry oblohy, pro duhu obzoru, pro první hvězdu, kterou někdo vystřelil na nebe. Pro trpaslíky. Byly tam světlušky, svítily na cestu. Tančily obrázky, kreslily po kamenech. V záblescích tmy se ztrácely tváře. Oceán kolem zábradlí. Hlasy světel. Rozsypaná těla. Perly bez šnůry, poztrácené v mraveništi.

Nestojím o prstýnky svázané v mlze. Nestojím o jména, tak hloupě prorostlá zdmi myšlenek. Nechci vlastně vůbec nic. Nic, co bych nemohla dostat od sebe samotné. Teď je mi chvíli smutno, zítra si v šatníku vyberu, poletím jinudy. Kvůli nim a pro ně, za nimi a kdo ví, třeba mi znovu ukážou cestu.

Zlomil se mi dekadentní nehet a zrezivěla dvojice rozevřených nůžek.