Je mi líto. Je mi líto pro cáry oblohy, pro duhu obzoru, pro první hvězdu, kterou někdo vystřelil na nebe. Pro trpaslíky. Byly tam světlušky, svítily na cestu. Tančily obrázky, kreslily po kamenech. V záblescích tmy se ztrácely tváře. Oceán kolem zábradlí. Hlasy světel. Rozsypaná těla. Perly bez šnůry, poztrácené v mraveništi.

Nestojím o prstýnky svázané v mlze. Nestojím o jména, tak hloupě prorostlá zdmi myšlenek. Nechci vlastně vůbec nic. Nic, co bych nemohla dostat od sebe samotné. Teď je mi chvíli smutno, zítra si v šatníku vyberu, poletím jinudy. Kvůli nim a pro ně, za nimi a kdo ví, třeba mi znovu ukážou cestu.

Zlomil se mi dekadentní nehet a zrezivěla dvojice rozevřených nůžek.

  • Nemáš někdy pocit, že jsi na Zemi turistkou? Jdeš ulicí a najednou to kolem tebe vypadá jako pohyblivá pohlednice: Takhle tady lidé žijí, ve velkých krabicích podobných domům, aby se uchránili před deštěm a sněhem, po stranách jsou vyřezané díry, aby viděli ven. Pohybují se v malých krabicích různých barev s koly v rozích. Krabicovou kulturu potřebují, protože každý z nich si myslí, že je uzavřen do krabice zvané tělo. Ruce, nohy a prsty potřebují, aby mohli pohybovat tužkou a různými nástroji: jazyk, protože zapomněli, jak komunikovat, oči, protože zapomněli, jak vidět. Zvláštní malá planeta. Kéž bys tu byl. Na shledanou doma.
  • Post Navigation