Na Muzeu mě metro vypudilo jako uzrálého parazita. Dál jsem se hnala, až jsem porazila pána, který na konci placeného prostoru nutil lidem kusy plyše. Ani nestihl vykviknout, abych též zaujala plyší stanovisko a podpořila děti. Na začátku vesmírně nesmírné Opletalovy ulice jsem převrhla vycházkovou tašku se zmrzlým pudlem, která se houpala na rameni postarší pudlí majitelky, jež si doposud nepovšimla podezřele defektního stavu svého domácího tvora.

Za mnou vyla kulometná palba. Z vířící oblohy padal vřískot. Kličkovala jsem mezi děsy. Stíhala mě klopýtající hranice retro apokalypsy. Každým dalším krokem do břečky z promočených listů jsem jí s vypětím unikala, zatímco svět vzadu i se svými pudly upadal do svrabu sépie, a po celou dobu jsem si byla vědoma té slastně jízlivé až orgastické ironie, že takto potupně vskutku běžím kvůli hodině tělocviku.

Původně jsem měla za to, že nápad zapsat si v zimním semestru tělocvik na středeční ráno v sobě obsahuje jistý ojíněný půvab a vůni skořice. Nadále jsem o tom přesvědčená. Nicméně po třech vypjatých týdnech, kdy můj spánek soustavně pitvá spolubydlící, mířící za tmy každé mrtvolné časně za svým životem do pitevny, jsem zmutovala v omámeného dennodenního blouznila, který usíná takřka nepřetržitě, pročež jeho důvtipný autopilot omezil brzká vstávání na úplně.

Zhroutila jsem se na žíněnku s radostným pocitem v citlivé oblasti žaludku, který, v předtuše slavnostně povznesen, urychleně věštil, že ty dva nesnášenlivé lívance, jež mi v břiše už od pondělí zachmuřeně ležely, půjdou asi co nevidět zase ven.

Nejstarší cvičenka zahájila výuku.