“Aha, ty jsi tady,” podivil se rodič v zářivě zeleném pyžamu, za které by se nemusel stydět ani zhýralý mimozemšťan ve svých nejdivočejších snech, když vkročil do obýváku, aby dal dobrou noc přivětivě němým obyvatelům velikého akvária v rohu pokoje.
“Tak nezapomeň zhasnout, až půjdeš. I rybám.”

Už několik týdnů máme nové akvárko. Ladné pohyby rybích ploutví a konstantní nehybnost vypoulených očí prý zklidňují předrážděné lidské smysly. Bohužel už tři rybičky podlehly nervydrásajícímu stresu, jakému jsou vystaveny hvězdy podvodní reality show, neunesly morální zodpovědnost a odplavaly do věčných vod.

Ta poslední na život hodila bobek v raných hodinách Štědrého dne. Vidím v jejím demonstrativním skonu vytříbený cit pro dramatické vyvrcholení s náznaky distingované revoluce. Jsem si téměř jistá, že k tomuto ráznému kroku přistoupila poté, co ji každoroční veřejné popravy nevinných kaprů vydráždily do té míry, že se cítila povinována vyjádřit v přiměřené míře svůj nesouhlas s pácháním takových zvěrstev.

Zařídili jsme diskrétní pohřeb. Kdyby žila, ani by si nevšimla, že už je mrtvá. Pozůstalí v akváriu se oddali skličujícímu tichu a truchlivé slzy přispěly okolnímu vodnímu sloupci trochou slané pachuti. Příhoda je o to smutnější, že se u nás, s ohledem na jemnocit vegetariánského člena rodiny, to jest mé maličkosti, k bramborovému salátu podávala obalovaná brokolice. (Můj návrh to překvapivě nebyl, ale nemůžu nepřiznat, že mě hluboce dojal tak velkorysý rodičův nápad.)

Mimochodem, nebyla bych správná bloggerka, kdybych svým třem čtenářům nepopřála přinejmenším Šťastné a veselé Vánoce. Mám jediné štěstí, že žádná správná bloggerka nejsem.