Jako malá jsem chodila do křesťanské mateřské školky. Na každoroční vánoční besídce jsme předváděli nejznámější příběh z Bible ? příběh narození Ježíška. Prošla jsem všemi možnými rolemi kromě role pastýře a některého ze tří králů, přes kudrnatého beránka, jednu z vesnických žen až k nebeskému andílkovi. Na fotce z toho roku držím v ruce zvoneček a na rtech obrovský úsměv. Hlásala jsem: ?Radujte se!?

Když mi bylo šest a já měla v příštím roce nastoupit do základní školy, dočkala jsem se role, po níž každá holčička toužila. Měla jsem hrát Pannu Marii. Vánoce se blížily, my pilně nacvičovali a já byla ohromně pyšná na své dlouhé modré šaty, plášť s hvězdami a koneckonců i na to umělohmotné děťátko, které leželo v jesličkách a které jsem mohla vytahovat jenom já. Asi čtyři dny před vystoupením jsem onemocněla. Ležela jsem v dětském pokoji společně s planými neštovicemi. Tehdy naše rodina ještě žila a za mnou přišla moje matka, aby mi opatrně vysvětlila, že z mé životní role nebude moci býti nic. Tenkrát jsem to obrečela a dodnes je to jedna z mých nejsilnějších vzpomínek.

The Nativity Story neboli Příběh zrození se do našich kin dostal krátce před loňskými Vánocemi, kdy tento kus biblické historie, který všichni známe, nebo si to alespoň myslíme, přijal filmovou podobu vlastně úplně poprvé.

Podle evangelií začíná v Jeruzalémě u proroka Zachariáše, jehož žena Alžběta i při svém stáří z Boží vůle otěhotní. Alžběta je příbuzná mladé Marie, dívky z Nazareta, kde bydlí spolu se svou rodinou. V Nazaretě žije i tesař Josef. Ten si Marii vybere za svou manželku, ale podle starých tradic musí dívka ještě rok pobývat v domě svého otce. Jak to bylo s andělem, otěhotněním a strastiplnou cestou do Betléma, města, odkud Josef pocházel a kam se se svou ženou vypravil kvůli sčítání lidu z nařízení krále Heroda, všichni víme.

Jako jeden z největších příběhů světa, tak je film prezentován. Plný legendárních postav, které žily své utlačované životy v těžkých podmínkách Izraele, vykořisťovaného hamižným králem, a čekaly na příchod Spasitele, v jehož nezměrnou sílu věřily a modlily se.

Je to film nesmírně citlivý a komorní, postrádající vulgaritu obrovské šou plné světel, ohromujících efektů a humbuku, jaká občas prostupuje zpracováním velkých příběhů dějin. Napadá mě přívlastek ?střízlivý?, neboť předvádí osudy těch nejdůležitějších lidí se všemi jejich odbočkami a strázněmi, v nichž se museli vyrovnávat se svým posláním, když se postavili celému svému světu zakořeněnému v tradicích a ustrnutí. Je natočen tiše a s jemností, jež si zaslouží pro svou mystiku a tajemnou ezoteričnost, nadpozemskost.

I výběr méně známých herců zřejmě přispěl k té z plátna vystupující, vděčné intimitě, řada historických faktů poskytla stíny reálné skutečnosti, literární předloha byla v podstatě striktně zachována. Snad jen angličtina, linoucí se z úst herců, překážela a narušovala působivý obraz starého Izraele, v jehož zemi se narodil Boží syn.

Marii, Josefa a novorozeně opouštíme ve chvíli, kdy utíkají z Betléma do Egypta, aby se tam ukryli před vojáky krále Heroda, dokud jim anděl neřekne jinak. Skutečné hmatatelné dítě se tedy dějem proplete jen v závěru, k jeho narození celý děj “pouze” směřoval, zatímco byl naplněn někým úplně jiným. Je to tedy vyprávění o jeho rodičích, kteří hledali cestu nejen k Bohu, ale i jeden k druhému. A to je to, co příběh dělá lidským, co fascinuje. To je láska.

Marii jsem nehrála ani tehdy, ani nikdy jindy. Časy se mění, ale některé příběhy zůstávají, přežívají zvraty, pády, rozklady a nová budování všeho možného i nemožného. Pro jejich univerzálnost se vždycky najde někdo, kdo bude ochoten jim naslouchat, stejně jako naslouchaly nazaretské děti vypravěčce jménem Rút. Pro jejich univerzálnost a pro trvalé duchovní hodnoty, které je vytváří. Že dobro nakonec zvítězí nad zlem, není heslo jen pro naivní pohádky.