Na displeji vyčítavě svítily čtyři nepřijaté hovory od mého budíku. Vedle utěšené hromádky použitých kapesníků poblinkával flegmatický notebook. Zaostřila jsem své skromné oční škvírky na svět a chvíli se pokoušela několika planými slovy rozproudit ve tváři vřelý mimický život…

V noci jsem se dobrovolně vyhostila o čtyři patra výš, protože v mém pokoji se obvyklá, tragicky mlčenlivá rovnováha zvrhla ve prospěch nepřátelských lékařských učňů. Únosná míra jejich koncentrace byla pro jednoho zdravého idealistu překročena o 100 procent. Páchla jsem rozmnožovací terminologií. V doupěti číslo 579 mi byl odborně diagnostikován dysfunkční dekodér, což je, obávám se, odpudivě technický, avšak zoufale výstižný, reálný popis stavu mé labilní osoby. To by mohlo vysvětlovat, proč jsem prakticky odumřelému obyvateli zarputile vyprávěla až do páté hodiny ranní svoji moc krásnou historku o rektorátu a paní doktorce, přestože mě velmi výmluvně přesvědčoval, že by rád spal (spal). Smutné je, že ač vnímal sotva každé desáté slovo strhujícího příběhu, neutekla mu pointa.

…Spřátelený medik z udatného rodného kraje, který se na své fakultě právě utkal s bičíkovci, zvítězil a nyní se mi blaženě rozvaloval v otupělém contact listu, mi radostně doporučil, co dnes ideálně jíst, aby se mi tvářička zase rozjasnila. E s zasklo a odmítalo se účastnit výstavby jakéhokoli textu, byť jsem mu domlouvala, že dnes musíme společně stvořit stať zásadního významu. Zaklela jsem. Bylo chmurné ráno. Jeho vybuzené úponky s námahou vyzvedly mé mrtvé tělo z hrobu postele. Důkladně jsem se vyhnula mrtvolně bílé noze mé prostopášné spolubydlící, která necudně vyčuhovala z vedlejší postele, a s intenzivním pocitem existenciální frustrace jsem vyšla ze dveří, abych se cestou z trafiky pokochala svým vlastním výtiskem českého hitlera, než ukrutně skoncuji s bílými stránkami své budoucí seminární práce.