Říkali mu Alík. Byl to pes, protože kočka by se jmenovala Alice. Byl to nejhloupější pes ze všech mluvících psů a nejchytřejší z překřikujících se lidí. Patřil k okruhu nejasně přívětivých tváří. Právě jemu jsem ale nemohla nabídnout jediný kousek Marshmallow, a tak jsem nabízela alespoň otupělému oslavenci. Prakticky jsem tou roztodivnou hmotou zajídala pohled na hořké olivy po mé levici, které právě bojovaly s obrovským zlým brčkem.

Přestože se oheň svíjel bolestí z lechtání, téměř mi roztavil špičky bot. Kapky deště stékaly do průhledných jezírek uprostřed lesklých obalů od zvratků rozprsknutých v trávě. Posledních zbytků důstojnosti zbavená, strmě klesající úroveň se pak dotkla oblého hřbetu deštníku a následovalo další ráno, které bych nejraději uvěznila v tubě od zubní pasty.

Můry bez ustání narážely do nazelenalého zvonu pobledlé lampy. Kočičí těla se vznášela v pouliční tmě. V podstatě by to mohl být moment vyvedený ozdobným písmem, kdybych vzápětí sama nenarazila. Na přerostlý plot mezi námi. Ach ten nepoučitelný hmyz.