Povrchně jsem si pamatovala a tvrdila jsem všem, že ve čtvrtek (nás) dorazí mladofrontní zvíře. Zásadní pták. Sázela jsem na kohouta, ale byl to údajně kolega Špaček. A já zaspala. Respektive jsem se cítila fyzicky v nepořádku, hlava se – řečeno lidově – nešťastně zašprajcla v neuronové síti. Avšak podle svědeckých výpovědí některých přeživších byl pan editor naladěn přívětivě, pochválil naše uleptané vydání, spočítal papírovému kojenci první zoubky a pomluvil Šídla, čímž získal pookřátý elévský dav definitivně na svou stranu.

Z jeho ptačí perspektivy se mu prý zalíbila má bezelstná recenze. Dostalo se mi proto té převeliké pocty, že jsem si mohla, když se zrovna nikdo nedíval, decentně ohmatat drahocenný kontakt na kulturní božstva Dnes. Kéž by z toho chtělo vzklíčit cosi vzletně externího…