První školní den 2008 se nerozběhl právě šťastně. Spíš bych řekla, že bylo nutné jej mírně popostrčit. Měla jsem v úmyslu přijít do poloviny matematiky se zkroušeným obličejem a s tím, že jsem zaspala. Zapomněla jsem, že už z principu plány nedělám, jelikož plánování se mi málokdy vyplatí, tzn. že jsem zaspala doopravdy a dostavila se až na literaturu.

Dalo by se dokonce hovořit o ztělesněné studené sprše. K takovému aktu postačí, abyste se kamarádili se spolužákem, který vám beze všech okolků ukradne vaši vlastní láhev s vodou, pečlivě na vás zamíří a osudově zmáčkne. Poslušno všem fyzikálním zákonům TO začne mocně stříkat.

Jsem rozrůzněná. Běhám. Úsměvné. Baví mě to a ukrutně se mi to hodí, neb můj život se s novým rokem nečekaně zrychlil a obyčejná chůze už s ním nedokáže držet krok. Jen vesele doufám, že na mé večerní indiánské běhy z potemnělého nádraží k domovu zatím nenarazilo žádné známé oko.

Je možné, že své běžecké schopnosti zkušenosti využiju i jinak. Škola je mi drahá, autobusy podražily. Namísto přátelských dvanácti korun a padesáti haléřů teď student každé ráno při cestě za vzděláním zaplatí celých čtrnáct korun. Tragika věci spočívá v tom, že se takto tiše po pěšině vytratilo vděčné odbytiště padesátníků a do srpna, kdy haléře definitivně změknou, je ještě daleko.