Panžto včera jsem se sem nemohla vpašovat, vkládám včerejší příspěvek dnes.

Zarazily se i vodotěsné hodinky

Protože se ke mně přes všechny peripetie dostala upomínka (poprvé v životě!), vydala jsem se v doprovodu domorodého tvrdého jádra do Kroměřížské knihovny, abych uhradila, co mi bylo naúčtováno, a ten potupný cejch ze sebe co nejrychleji smyla. Jak vyjeví následující řádky, zadařilo se.

Po deváté hodině (ačkoli je devátá a měla by končit v devět, končí ve čtyři) jsem nastoupila na opačnou stranu, než nastupuji obvykle. V televizi říkali, že nastane třetí stupeň zátěže, vzduch byl těžký, valil se dovnitř všemi otevřenými a zejména pak neotevřenými okýnky a na rozlehlých rovinách značících začínající Hanou se honily blesky, hromy, třesky a plesky.

Vystoupily jsme na nádraží, kde se přímo hrůzostrašně setmělo. Na podiv se ale k ulicím ponejprv nic moc nesneslo. Tak jsme urychleně naplánovaly trasu a bez meškání ji začaly zdolávat. Pakliže na začátku k nám byli bůh a déšť milostivi, necelých pár chodníků od knihovny na nás vylili kolečko krup. Při elegantním běhu v letních žabkách jsem zakopla jen dvakrát.

Ve dveřích nás míjela nějaká milá starší osoba, konstatujíc, jak hezky jsme to ještě stihly. Zatímco jsem si ždímala vlasy, odpověděla jsem s úsměvem, že už skoro ne. Sama se divím, kde se to ve mně v ten moment vzalo.

Veškeré účty jsem uhradila, vytasila seznam a ztratila se ve zlatých uličkách. Za okny se konala přímo čina ukrutná, budova se otřásala v základech a kmeny stromů se lámaly v kořenech (já vím, že to hnido a jiným pichům nedává smysl). Když jsem si do náruče vložila Noc a Toulavého poutníka a romantická kolegyně se rozplývala nad ukořistěným Rollandem a knihou s názvem Já stíhač, usadily jsme se přímo naproti oknu, odkud nás knihovnice vyhodila vzápětí. Přesunuly jsme se k fontáně.

Nad fontánou je průhledná kopule. Z kopule záhy začala stékat voda. Sešli se nad úkazem všichni tři přítomní zaměstnanci a dumali, zdali střecha protéká, či se sklo jen opotilo. Nemohli se shodnout, vyhodili nás z křesel, položili pod inkriminované místo kbelík a zavolali nějakou kompetentnější paní. Přesunuly jsme se na židle. Pak teda dramaticky přiběhl ještě nějaký úplný šéf a křičel, ať zavolají hasiče, 155. Ehm. Když byl zaplaven archiv a elektrický proud se zmítal v předsmrtných křečích, rozhodly jsme se, že je nejvyšší čas to tady zabalit.

Celkem svazující bylo, že jsem nutně potřebovala stihnout bus domů, takže jsem chtě nechtě musela do vody. Blanka mě podle opustila. (Ano, nabízela mi sice svého otce jakožto řidiče a odvozce, já to ale s díky a statečně odmítla).

Žabky se ukázaly býti tak vhodným obutím, až jsem se sama zděsila, jaká jsem to praktická žena. Voda totiž byla úplně všude, nahoře, dole, pod pohyblivými dlaždicemi. Já byla vůbec vystrojená dost lehce. Mezi domy se neustále ozývaly výstražné sirény, pak ty hasičské a u parku se, vystoupivše ze svých vozů, hádali dva řidiči, což mi připadalo tak komické, až jsem se začala smát. Pak jsem přežila dva smrtící pohledy. Přebrouzdala jsem cesty na červené. Vybavila se mi ta proslulá píseň, jež pochází z nejmenovaného muzikálu a zpívá se v ní Š, š, š. Akorát se to nehodilo.

Pomalu kapat přestávalo, když jsem na nádraží zjistila, že ten zmiňovaný bus domů domů nejede. Smířila jsem se s vědomím, že v Holešově budu muset vynalézt nějaký spoj a nastoupila. Začalo to cákat tak, že se za skly neobjevila rozmazaná krajina, ale pouze ta souvislá mokrá clona. Blýskalo se tak, že jsem začala přemýšlet, co by se stalo, kdyby do nás uhodilo.

V Holešově do mě skutečně uhodilo, protože jsem musela jít znovu plavat a při tom ještě vynalézat ten spoj, který se vůbec vynalézti nechtěl. Shodou okolností jsem nedávno spotřebovala veškerý svůj kredit a nebyla jsem schopná zajít si nový koupit, čímž v této kritické chvíli padla možnost, že by mě odtud zachránil nějaký pojízdný princ. Dovlekla jsem se přes ? prostě zatopenou ? cestu ke kolejím. Tady mě sice nezachránil princ, ale vzala jsem nakonec na milost i sympatického průvodčího, který mi zcela vážně tvrdil, že do Bystřice co nevidět něco, možná dokonce vlak, pojede, jen to bude mít chviličku zpoždění. Promočená, zmrzlá, unavená a trpělivá jsem se rozhodla vyčkat. Jen vydržet a neusnout! Dorazil asi za půl hodiny.

Ve vlaku jsem konečně začala číst knihy, které mě tentokrát stály takového hrdinství. Naposledy jsem zmokla cestou od nádraží k domovu. To už se trochu připozdilo a řeky rozbouřily. Ve dveřích jsem rozmáčela psa (pes mimochodem slavil dva roky života) a šla s teplotou ulehnout.