Pomalu se teda hrabu z vlastní hlavy. V posledních dnech a týdnech to tam vypadalo jako na rozrytém bitevním poli, kde každou chvíli vybuchl další řvavý granát, bomba nebo turboraketa, z vykousnutých jam tryskaly chocholy hlíny a krev, lidské tkáně vlály po větru, na dunící obloze se zjevovalo smrtonosné Znamení zla a Robert Capa balancoval opodál na vysušené lebce, aby měl lepší výhled, a všecko to fotil (dokud jsem mu jeho Leicu nevymáchala v bahně). Vyhlížela jsem za těch zprůsvitnělých časů jako akt nevyhnutelně se hroutící z překvapivě nekonečných schodů. Momentálně se už sice neválčí, půda se přestala třást a prázdné díry jsou většinou zaplavené zmrzlinou, ale pořád ještě byste se v nich mohli snadno utopit, ztichle upící postapokalyptickou krajinou plují duchové kolportéři s čepicemi z novin na hlavách a roznášejí včerejší corantos a tu a tam na vás mezi hroudami zbrázděné země zamžourá zapomenuté lidské oko.

Intermezzoupdate: Tenhle článek jsem začala přerývavě psát asi před čtrnácti dny, leč veskrze to vesměs všecko nadále platí, akorát že se mezitím přihasily různé další obzory, o nichž si povíme zase příště.

Během těch posledních měsíců jsem sepsala své dosavadní opus magnum, jinak řečeno bakulářku, pojednávající o alchymii fotomontáže páně aTeovy, na kterou jsem opravdovsky pyšná, neboť si neskromně myslím, že je to príma (letní) čtení, přečkala mužovu tříměsíční výpravu za kiwi ptáky, mezi něž se vypravil, aby rituálně našel své mužství nebo co, tři dny po jeho návratu udělala přijímačky do Hůrky k magistrům sémiologům a – 17. června nakonec taky odstátnicovala a byla na místě ztitulována. Od té doby jsem zaspávala spavou nemoc, v pauzách si čistila zuby, místo oveček počítala cihly, které z právě kuchaného domu odnaproti odpadávaly do kontejneru a na svých pálených bedrech naneštěstí nesly veškerou tíhu světa, z donucení kořistníků jsem se stěhovala do vyššího patra, kde si zatím připadám jako v Uličce mordýřů, která volně ústí do Koutu zamordovaných, a přečetla prvního postátnicového Pratchetta. Nicméně, teďko sem hodlám přeci jen zaznamenat patníky velkého červnového finále, jelikož abyste se mohli vylíhnout a vzletět (pakliže jste byli vejce ptáka a ne třeba obojživelníka), je třeba zdemolovat skořápku. Řečeno ještě jinak – je třeba zachovávat jisté očistné vyměšovací procedury (opomíjíte-li je totiž, zdá se vám pak i tři týdny po akci o tom, že státnicujete z chemie a na potítku máte doplnit sloupce chemických rovnic, a přitom víte, že jediné, co víte, je, že roztok kuchyňské soli použil Daguerre jako první ustalovač).

Tak tedy. Asi tak polovinu onoho smrštěného bezčasí, během kterého jsem se pokoušela obnovit staré známosti a vemluvit se napodruhé všemu, co jsem dříve tristně minula, zkrátka když jsem se snažila zažehnout spalující vztahy se všemi těmi ponurými státnicovými okruhy, jsem přebývala v temné kolejní fotokomoře, jelikož onde jaksi chybělo jakékoli příhodnější místo. Bylo to prima asi jako snažit se něco se naučit ve vězeňské kobce těsně před popravou, arciže pramálo metaforickou. Na rozdíl od hladomorny ale tamní velké plus představovala přítomnost vaničky na praní fotek, v níž jsem si chladila ledovou kávu. Ač jsem přes tamní hemživé démony, duchy zčernalých fotek a rezonující nářky roky poutaného světlosvitu postupovala kupředu vcelku uspokojivě, přepadly mě na tom místě záhy bezútěšné úvahy o smrti, bolesti a vůbec životních těžkostech, nahoněné po steroidech z všeobjímajících depresivních okolností a blížícího se bodu zlomu. Naštěstí se však v paralyzujícím tornádovém mezidobí uvolnil můj vlastní pokoj a můj osobní Máchomužík se mnou v dobách temna běhal po Vítkově, jako mazák astmatik mě učil správně dýchat, předčítal mi pasáže z žurnalistické bible a koupil mi pivo, abych poslední noc aspoň usnula, neboť v té době jsem byla vzhůru už čtyřiadvacet hodin, čemuž se dodnes podivuji a potácím se, když na to vzpomenu.

V osudný pátek jsem měla přijít na řadu jako poslední odsouzenec v dopoledním bloku u komise číslo 1, v níž kromě tajemníka zasedal děkan Pat (oblíbený doktor Mat byl v komisi číslo 2), dále pálivá Docentka, no a pak taky pan Fotolab Podivný, jenž byl shodou okolností taky oponentem mé práce, kterýžto fakt je zavalen mnoha ambivalentními konsekvencemi. Ve chvíli, kdy jsem se své pořadí dozvěděla, nemohla jsem trudně nepomyslet na všechny ty výzkumy, které vyzkoumaly, že před obědem rozdávají soudci nejvyšší tresty, zatímco po obědě bývají mnohem smířlivější, a zadoufala, že je spící agentka zapomenutá kdysi ostatními trolly u nás na katedře v roli sekretářky bude i dopoledne patřičně občerstvovat.

Na potítko jsem měla dosednout po jedenácté (a čtyři diváky začít bavit před dvanáctou), skrz bobtnající zpoždění jsem však musela vyčkávat asi celou jednu stohodinovou hodinu, během níž se sváteční chodbou v některém směru postupně prohnal snad celý pedagogický sbor a na jednom jejím konci se halasně utábořil povykující vzorek jistého agilního živočišného kmene, vyhřeznuvší předtím z vedlejší třídy (zdravím své MKPR čtenáře! 🙂 ), který přišel zpacifikovat samotný tajemník. Postupně se tu taky začaly usazovat osoby, které vrhly (kostky) přede mnou, co si přišly vyzvednout svůj kus ze společného výsledku. Co se týče nachomýtnutých učitelů, až na doktora Všežravce s kolíkem odhadem tak na půl cesty ze zadku do střev se snad každý snažil usmívat. To je, myslím, jeden z těch faktorů, který v dané vypjaté chvíli pomáhá definitivně znejistit již tak zle a za okamžik ještě zleji zkoušeného studenta. Fotolabova matka mi dokonce věnovala několik povzbuzujících slov, ba i pálivá Docentka se, asi, mile usmála, když procházela kolem. Všehovšudy to byl vůbec první její úsměv směrem, jemuž jsem překážela, pročež se mi teda udělalo patřičně nemírně nevolno.

Potom mě zmíněný tajemník konečně povolal do nitra, posadil mě před erární blok a nejtěžší pero na světě a nastavil mi obálky. První obsahovala Historii. Veděla jsem, že když si vytáhnu kterékoli období v českých zemích, tak se dílo vydaří. Neznajíc otázky, alébrž pouze okruhy tušených zrádných a neznámých hlubin, děsila jsem se však představami, že si vyberu nějakou žravou obludnost jako třeba mediální systém v Německu mezi léty 1870 a 1890. S pohledem usedavě upícího zraněného Bambiho upřeným na tajemníka hrábla jsem kopýtkem do obálky – a mocně si oddychla. Jako by se Bambi najednou na pochroumanou nožku zázračně postavil a odklusal za duhou u lesního vodopádu. Vytáhla jsem Mediální systém v Československu v letech 1948 až 1967, to jest otázku, jež v sobě spájela nejen ony české země, ale nadto taky dvacáté století, jehož český dějinný pahýlek mě velmi poutá. (Ačkoli to teda byla otázka skvělá, přiznám se teď, že tajně jsem si předem trošku víc myslela na oblíbenou druhou republiku nebo protektorát.) Když jsem si k tomu z druhé obálky vytáhla Reportáž a ze specializace Vývoj světové novinářské fotografie v druhé polovině dvacátého století, už jsem věděla, že mi právě začalo končit jedno strašlivé období a že opravdu budu bakalář, a docela jsem se před komisi začala těšit – čímž myslím těšit radostí, nikoli prostě těšit kvůli tomu, že to tak jako tak konečně skončí a nebudu se muset jít zabít, protože takhle odevzdaně jsem se samozřejmě těšila celkem nesnesitelně už dávno předtím, viď. Ani tak ovšem nebylo úplně příjemné, když při výstupu spolužáka, během kterého jsem se měla chystat, někdo vstal a zavřel dveře propojující moji potítkovou a vedlejší zkoušecí místnost a až po nějakém čase je zase otevřel. Jako by Bambimu podklouzla nožička na kluzkém oblázku.

Potom přišel můj čas. “Máte hezké zvíře…tak snad pomůže,” podotkla Docentka záhadně směrem k mé hroší tašce, když jsem se s celou svou výbavou klátila z potítka k horkému křeslu, přičemž záhadnost jejího komentáře spočívala v tom, kolik v něm asi bylo ironie. Přítomen byl kromě ní už jen Pat, Fotolab a tajemník luxovali fakultu a snažili se z jejích tajných spár vydloubnout ztraceného vedoucího mé bakulářky, aby se mohl připojit ke kulatému stolu. A tak mě Docentka zatím přivítala u státnic, poznamenala, že jsem poslední v bloku, a vyjádřila nade vší pochybnost upřímnou naději, že to snad půjde rychle.

Začalo se s bakulářkou. Děkan Pat si ji vytáhl z hromádky, já řekla asi půlku ze zamýšleného entrée a Docentka už se napjatě ptala, k čemu jsem došla, což jsem jí ochotně vysvětlila a poodhalila tak něco z publicistických potenciálů fotomontáže. Někdy mezitím dorazil Fotolab oponent a navrhl, že by tedy přečetl svůj posudek, než se vedoucí práce odněkud vyloupne. Pak se otočil ke mně a prohlásil: “Vy už jste můj posudek jistě četla, že…tak víte, že není vůbec katastrofický.” V tu chvíli jsem se ovšem musela značně ovládnout, abych se nehádala, neboť podle mého dotyčný posudek vskutku katastrofický byl, a to sice svojí úrovní. Když jsem ho poprvé našla vložený v systému, zachvátilo mě hrozné zklamání, protože oponent, který se za poslední rok stal mým opravdu oblíbeným učitelem, mi sice navrhl jedničku, ale svůj posudek odflákl způsobem okohřebybičujícím. Osobně bych si nikdy nedovolila odevzdat něco tak velemizerného. Nejenže byl jeho slovní komentář žalostně minimalistický, ale stihl v něm vykolejit z větné vazby a taky použít slovo, které vůbec neexistuje. Můj pocit bezmoci a znechucení mu tehdy napsal nekonečně zklamaný e-mail, ale můj pocit “dáme mu druhou šanci napravit si to ústním přednesem a uchováme si naději, že nás kvůli tomu e-mailu třeba u státnic nepotopí” tlačítko “odeslat” nakonec zablokoval.

Doteď nevím, jestli to bylo dobře, pravda ale je, že u státnic mě oponent mimořádně chválil. Ani tentokrát však neopomněl zmínit svoje fosforeskující “publicisticmy” (tentokrát je nicméně vyčůraně opsal jako “výrazy publicistického charakteru”, protože se asi bál, že by se na svém prekérním neoblbologismu zasekl). Nebyl mi ovšem poskytnut prostor, abych mu vysvětlila, aby si koukal všimnout, že jím radostně zmiňované příklady jsou vždycky nějak zamáčknuty, podvázány a vykázány z vědeckého diskurzu, například tím, že se nacházejí v poznámkovém aparátu nebo jsou uvozeny výrazem “takzvaný”, protože v té chvíli vplul do místnosti Mág sémiolog – v džínách a s nedojezenou bagetou v ruce. Bylo tedy zaprotokolováno, že dorazil vedoucí práce. Mág to okomentoval slovy: “Ano, ale nejenže jsem práci vedl, já jsem si ji taky užíval,” a rozšafně se usadil ke stolu, pod jehož desku bagetu cudně skryl. Docentka, která si už při Fotolabově výstupu tiše pročítala posudek vedoucího, suše odtušila: “Ano, to jsem celkem pochopila z vašeho posudku, takže prosím stručně, pane kolego.” Mág její přání ovšem příliš nevyplnil, neboť se pustil do erudovaného a velmi obsáhlého rozboru mé práce a chválil mě přitom úplně strašlivě. 😳 Svou promluvu pak završil historkou o tom, jak dal moji práci k nahlédnutí jistému mágovi kolegovi kapacitě, který byl prý zcela nadšen, a tak jako v posudku navrhl udělit mi pochvalu.

Kvapící Docentka opáčila, že když je to tak, pak tedy pan děkan, který seděl vedle a culil se jako nemluvňátko, jistě pochválí, zaradovala se, že díkybohu nemám co obhajovat, a tak že můžeme přistoupit k vytaženým otázkám.

Už je to trochu dlouhý, co? Ještěže je to tak napínavý. 😀

Nasměrovala jsem se tedy s historickou otázkou na děkana, který v roli nemluvňátka asi hodlal pokračovat, protože dost jako…mlčel, a začala mu ji postupně zodpovídat. Teprve až když jsem mu pak popisovala jednotlivé kukaně ministerstva informací, konečně se vyjevil, vytáhl hlavu ze záklonu a rovnou mi řekl, že se mu to tak krásně poslouchá a že je…nadšen, respektive že všichni přítomni jsou jistě nadšeni z mého strukturovaného projevu (po všem, co prý dnes už slyšeli – k tomu nic říct nemůžu). Dál se mě zeptal už jen na cenzurní praxi, úřady a jejich okolnosti a tehdy jsem byla sama na sebe hrdá, protože jsem vyhrábla z paměti i to číslo patřičného zákona z roku 1966.

Děkan jakožto první ze tří živých cílů mise byl zlikvidován, neboť se prý cítil naprosto uspokojen, a tak jsem mohla přejít k fotce a Fotolabovi. Začala jsem pěkně humanology a Magnem (a na něj navázala povinné provázky ke Koudelkovi a k Luskačové, čímž jsem Fotolabovi předem odpověděla na “záludné” otázky). Největší radost z celé téhle specializační otázky jsem ale měla proto, že do druhé poloviny dvacátého století se vešel i můj milý Júdžín Smith, pročež jsem ho mohla porotě patřičně vnutit. Fotolab neměl výhrad. Zase jsem ale řekla ani ne třetinu toho, co jsem měla na papíru, a už mě celkem násilně umlčovali.

Slovo mi uzmula Docentka, proto aby mi navrhla, abych něco řekla ještě taky jí. A tak jsem teda chvilku rozebírala reportáž. Mírně jsme se zasekly u aristotelské kompozice, ale celkem bez peripetií jsme z ní zase vybředly. Nakonec mi bylo přikázáno hovořit o nějakých těch reportérských existencích, načež jsem si dovolila suverénní otázku: “A chcete ty z historie, nebo ty současné?”, a tak jsem samozřejmě dostala živé i mrtvé. Když jsem pak mluvila o JXD, Fotolab sebou okázale škubl, což mě v duchu potěšilo a zevnitř na tváři vymodelovalo takový ten vnitřní úsměv. Naproti tomu docentku zase mimořádně potěšilo, že vím taky cosi o Adéle Knapové, protože to je, jak mi prozradila, její velká oblíbenkyně. No a po Adéle mě radostně vykopli s tím, že si nás všecky za chvilku zavolají. Bambi s úsměvem, který málem neprošel mezi futry, vypadl ven ze třídy.

Asi za tři sekundy nás volali zpátky, čehož jsem si, na rozdíl od ostatních, už dlouho a netrpělivě čekajících, málem nevšimla, protože jsem se zaklesla do Máchomužíka, který tam celou tu dobu čekal. No a pak, pak jsem dostala samé jedničky, pochvalu za bakulářku, a nadto – pochvalu za mimořádný výkon u samotných ústních státnic. Do té chvíle jsem sice nevěděla, že něco takového taky existuje, ale prý ano a prý to není jen takové poplácání penisem po rameni, ale oficiální krutopřísná pochvala. 😎 Slavnostně se nám třáslo rukama a děkan nám z moci nad studentstvem mu svěřené nařídil, abychom šli na panáka a měli hezký den, načež Docentka suše odtušila: “To jo, na panáka jděte určitě a ten hezký den už z toho vyjde sám.”

A pak se urval zvonec a byl konec a Bc.

A turbostudenty bych střílela. 😉