Čas se tu nepočítá vyvěšenými hodinami, jejichž ručička sebou každou minutu hlasitě škubne a se spokojeným zadostiučiněním probere celé tmavé nádraží. Měří se plastikovými kelímky z automatu na kávu.

Není to obyčejný automat, je to speciální automat. Stojí uvnitř, v rohu průchozí haly, ve směsi popsaných dveří, nevětraných oken a ušmudlané podlahy. Mince se dovnitř nehází, jak bývá zvykem, musí se postupně vkládat na vysunutý tácek a jednotlivě zastrkávat dovnitř. I ten zvuk padajícího kelímku a následného plnění je jiný. Demonstruje, rozléhá se, s nepatřičnou silou naráží na kachličky. Jako občasný telefonát z okénka průvodčího.

Tekutina začíná být cítit zatuchlinou. Už ji nasála. Plní svůj kelímek i funkci dokonale.

Blížící se půlnoc rtěnkou zamalovala oprýskané kulisy továren, nakreslila stíny sloupům, tužkou několikrát obtáhla kontury. Zpod rukou malůvek vylouply se obstojné ruiny. Ještěže neprší. Tma si natáhla černobílé punčochy a položila se k nohám lavičky.

Automat zabzučí, po zemi se mihne stín a na perón vstoupí děda. Na vodítku drží voříška. Zdravotní zastávka na cestě z hospody. Pozdraví, sedá si a prohlíží hladinu, kterou svírá v ruce. Alespoň jedna jistota mezi pěti prsty. Pálí.

Splašený kluk s lehce přezíravým výrazem a žlutým tričkem projde několikrát kolem, pak se natáhne na jednu ze vzdálenějších laviček. Znovu vstává, nervózně pochoduje, vchází zpátky do haly. Za chvilku se vrací, tentokrát už soustředěn na kelímek v třesoucích se rukách. Všechno je, jak má být.

Pejsek pomalu a starostlivě odvedl svého nejistého společníka domů. Amplión se váženým cestujícím omlouvá za zpoždění vlaku. Nevadí, vždyť je to dneska stejně naposled. Kdo by spěchal? Kluk se nehýbe. Vzduch se nehýbe. Jenom sáčky v popelnicích šustí a ospalé mouchy se strkají u bzučící zářivky.