Milá planeta uprostřed rozkvetlé zahrady osázená neznámými, ale vesměs přátelskými tvory, kteří neznají pálivé papričky. Vypadalo to skoro jako na venkově. V toleranci naivních velkostatkářů. Nebýt sondy, již provedli podezřele naducaní slimáci na zvratcích, turista by se skoro podvolil představě, že se tu všichni živí okvětními lístky.

Pořadateli jsem se zavázala k účasti bez křížovek a na oplátku jsem neočekávala tajenky. A skutečně – nikdo mi nenutil Psychoanalytické citáty do kapsy. Možná i proto, že povšechná maturita už je dávno založená mezi papíry a prověřovat laboratorní pozůstatky nemám zřejmě zapotřebí. PS: Kiwi negrilovat. Velký obecný dík náleží Dejvovi spojovníkovi, konkrétně za to, že ležel více méně vždy na mé straně, když jsem z usínajícího Míly vymáhala verbální výmysly. Obloha s blesky jako hlavní chod. Nebylo nic krásnějšího než déšť, kerý v časných hodinách uhodil na karimatky. Přerývavým staccatem povalil trávu k zemi. Oba nabobtnali.

Ve volné chvíli jsem vešla domů. Nechala jsem otevřené dveře od pokoje, dokud neustalo šustění a vařič se nerozpálil. Pak jsem však ustoupila tuctu zahalených mnichů, kteří s plamenem v srdcích pochodovali chodbou, přičemž ta srdce metali z dlaní. Zdá se, že jedna emotivní výhružka v mezidobí popadla kolík a označila si tu hřiště, aniž by se přitom ohlížela na nenaplněnou skutkovou podstatu vlastní existence. Ono jí to totiž bylo snadno umožněno.

Poprvé mám nutkání vyměnit baterky v hodinách, které tu už rok ukazují tři čtvrtě na jednu.

Post Navigation