Včera jsem nemohla usnout, pustila jsem si proto Gumídky. Jako malé dítě jsem jejich příběhy milovala a tahle láska, v poslední době přece jen okořeněná drobkem sentimentality, u mě přetrvává. Bohužel ale postupně přirůstám k věku, který má takovou tu protivnou tendenci nad vším dumat z logického hlediska. No nic, připomeňme si, o koho tu jde, respektive skáče, tedy hopsá.

Gumídků je všehovšudy šest a žijí ve staré Anglii, plné udatných rytířů, čestných soubojů, středověkých hradů a lesů s kouzelnými stromy. Dříve jich samozřejmě v gumdolí žilo mnohem více, ale většina odešla pryč a lidé je považují za pouhou legendu.

Položme si záludnou otázku: Co dělá gumídka gumídkem? Jestli on to nebude fakt, že skáče jako míček gumový. Takovéto schopnosti nabývá zmíněný medvídek, jestliže zkonzumuje hopsinkovou šťávu. To je půvabné a zároveň účelné pojmenování lektvaru, díky němuž lze, jak jinak, hopsat. Odjakživa jsem si myslela, že hopsinková šťáva bude zřejmě z brusinek (podle zřetelné fonetické podobnosti hopsinka – brusinka), což mi zapadalo také do obrazu stálezeleného lesního křoví, v němž se gumídci chvíli co chvíli ztrácí.

Nejstarší je Brepta. Velký učenec a kouzelník, který věčně něco motá a nakonec všechno zmotá, pokud náhodou nemá světlou chvilku, nenajde správný konec a nesmotá to, jak to patří. Často studuje gumvědnou knihu. Vcelku sympaťák.

Ten nabručený je Brůča. Nemá rád dlouhé řeči a lidi (libovolné délky). S obojím má špatné zkušenosti. Je manuálně zručný a spraví, na co přijde. A na co nepřijde, to mu připomene někdo jiný.

Babča je správná, rázná paňmáma a paní domu. Citelně se u ní projevují pečovatelské pudy, ráda poroučí, vaří a na starosti má přípravu hopsinkové šťávy. Potrpí si na slušné chování a za přečiny proti mravům vede sáhodlouhá kázání.

Bumla. Jeho zřejmě největší láskou je jídlo, čímž se často a nechtěně dostává do sporu s Babčou na stráži. Záliba v jídle se projevuje i na jeho figuře a pak taky ještě na tom, že kvůli vidině jídla obvykle všechno pokazí.

Bára je žlutá medvědí holčička s obrovskýma očima. Lidé jí připadají ohromně zajímaví. Miluje módu a umění. Celá je krásně jemňoučká, nu, jako medvídek. (Odjakživa mi byla trošku nesympatická, měla jsem ji za poněkud hloupou).

Koho jsem naopak měla nejradši, byl malý Bíďa s dřevěným mečíkem za pasem. Tenhle růžový prcek touží stát se rytířem, je zvědavý jako medvěd a nechybí mu kuráž. Právě Bíďa se záhy seznámí s Kryštofem, pážetem krále Kristiána, kterému patří nedaleký hrad Strdín. Král Kristián má dceru Kláru a starosti s knížetem Ignorem a jeho armádou tupounů. Hrozivá, ovšem skutečně tupá monstra vede o zlomek inteligentnější Stoupa, nicméně jim to obvykle není k ničemu a v drtivé většině případů skončí někde na jedné hromadě.

Gumídci se s pomocí šťávy a kouzelné knihy snaží překazit knížeti Ignorovi jeho nekalé plány a vůbec působí jako pozitivní hrdinové. A proto –
Rázní a smělí a s hrdými čely, chtějí se dělit o zážitky své. Hlubokým lesem se jejich zpěv nese, nebojme se, že jsou nemluvové! Méďové, skáčou jako míčky gumové, v příbězích, jež mají úroveň, gumídci méďové! Kouzla a divy jdou staletí s nimi, i tajemství šťávy, jež nedají si vzít. Jsou hrdí a vědí, že silou medvědí se kdykoliv budou za správnou věc bít. Méďové, skáčou jako míčky gumové, v příbězích, jež mají úroveň, gumídci mé-ďo-vé! 🙂