Z části kvůli tomu, aby mě přestaly trápit moje fenomenální dekontextualizované vize, z části abych prokrastinovala při studiu primární literatury k ohromné práci o komiksových bublinách pro současného jazykovědce Šoltysoida, rozhodla jsem se, že budu péci. Přestože zle snáším dotek mouky i na prostém chlebu. Avšak – řekla jsem – velký džedáj jako já zvládne všecko.

Za tím účelem jsem se vypravila do místní zpola zamrzlé Albertovy provozovny, kde si prodavačky ohřívaly ruce nad ohníčky v uličkách.

Seznam základních surovin byl ve všech receptech, které jsem pročetla a postupně syntetizovala, celkem podobný. Záludnost ovšem vyplavala na povrch u regálu, v němž společně přebývají müsli s nutelou a marmeládami. Systém tu nastražil speciální marmeládovou Lineckou směs “nejideálnější z ideálních”. Jenomže při představě, že bych si ji vybrala a nepřímo se tak oddala plně mechanizovanému řádu konzumního světa, ve mně hořkly všechny žaludeční šťávy, pročež jsem sáhla po zcela nonkonformním borůvkovém džemu.

V gramech ingrediencí se recepty dosti lišily, až některé šly v těžké váze dokonce proti sobě, zavřela jsem proto prohlížeč a soustředila se na Sílu v sobě. Při sypání mi vedla ruku. A protože je ošemetně vtipná, použila opravdu spoustu citrónu.

Každopádně jsem do mísy plné odpudivých sypkých materiálů zanořila ruce a pokusila se je smísit se stejně odpudivým slizkým máslem, kterému se jinak vyhýbám po celý rok. Zažívala jsem podobné pocity, jako když jsme kdysi na táboře museli sahat do velkých okurkových lahví zabudovaných do země, v nichž byly nastrčeny všelijaké odpudivé hnusy.

Po čase počalo se rodit příjemně vlhké a macaté těsto. Tak nějak si asi připadal Bůh, když se plichtil s lidem. Vzala jsem hroudu do ruky a vítězoslavně s ní obešla kuchyň. Nicméně pak jsem ji ve fóliovém povijanu vstrčila do lednice, požehnala jí a pověděla, že teď už je to jenom na ní.

Ale nebyla to tak úplně pravda. Po hodině hledání formičky ve tvaru srdíčka (neb jsem plánovala slepovat proděravělá srdce, jimž by z děr vytýkala temná satanská “krev”) jsem opustila alibistickou pozici deistického stvořitele, těsto vytáhla a šla vykrajovat linecké pejsky. Holt jim teče krev z očí.

PS: Nejvíce hrdá jsem na kosti.