Bloudila jsem ve větvích, koupala se v barvách a sbírala po loukách rozházené útržky rozhovorů. Věty, slova, pomlky, pohledy. Hledala jsem tečku. Útržky byly už zapomenuty, zaváté pod nánosy výrazů, zavalené bodající lavinou střípků z hromady na přilehlém smetišti hran a zvratů, po kulatém světě rozfoukané, do všech čtyř obzorů, na kopcích. Vylepené na pronikavé obloze, která sestupovala k roztodivně nasvícené zemi v tanečku listí, v tanečku bez starostí, v efektivním tanečku v lidských očích stísněně nejistém. Byly zalezlé mezi stébly trav, vklíněné mezi stromy, vykukovaly zpoza kmenů a strojily se do hábitů spíchnutých z větru a okamžiku. Prohlížely se v malých zrcadlech, posílaly mi zlatá prasátka, nastavovaly hořící tváře.

Nenašla jsem jednu, viděla jsem tam tři. Tři tečky zabodnuté do vzduchu přede mnou. Tak jsem se chvíli namáhala, rychle je vyloupla a vzala si je s sebou.