Abych se vyjádřila co nejjasněji, Sovinec je takovou naší srdeční záležitostí (máme ho rádi dlouho). Kdysi mě inspiroval k sepsání nekonvenční a nonkonformní povídky, v níž čarodějnice zabíjela malé děti, dokud jí nepuklo srdce. Jak říkám, je to už velice nejmíň sto let. I když je od nás vzdálen celý pořádný kus malé knížky (pokud někdo celou cestu nepouští zle umluvené, uvýskané nebo uspávající rádio), tzn. že se musí do Olomouce, do Šternberka a pak nahoru do kopců, kde pes, pokud se vypraví s námi, začíná zvracet, zejména v minulých a předminulých letech jsme ho navštěvovali tak často, až jsme se začali cítit jako pravidelní hosté a na všechny ostatní návštěvníky se dívali s velkoryse lehkou přezíravostí a pohledem, který ?věděl?. Tu a tam jsme na neotesaně vydlážděném nádvoří prohodili dostatečně nahlas zasvěcenou poznámku, předem jsme se zasmáli připravované pointě nebo taktně zavrtěli hlavou nad splašenci a zmatenci hledajícími pokladnu a poradili bezmocným cestu.

Svému drahému jsme se ale zpronevěřili a nezavítali do jeho náruče, jak byl tento rok zatím dlouhý. Když se pak nečekané sešlo s náhodným a společně zapředli družný rozhovor u prázdného stolu, zjistilo se, že na letošním Hodokvasu rytíře Kobylky nemůžeme chybět. Zde je (bude) několik postřehů ze sobotního výletu.

Vyjeli jsme později, než jsme si cílevědomě plánovali, ale dorazili jsme dříve, než jsme kdy dokázali. Psa jsme tentokrát zanechali napospas domovu a domov vhodili mezi packy rozmrzelého čtyřnožce. Nejdřív jsme se mu snažili vysvětlit, že hlídání majetku obnáší nevrlé vrčení na kočky, kocoury, náhodné zloděje pak nevyjímaje. Při naší přednášce se ale ostentativně díval jinam a na nejvyšší míru uražený nás ani nešel vyprovodit.

Skutečnost, že jsme ostřílení návštěvníci, se projevuje, jak jsem předeslala, různě. Patří k ní i fakt, že z louky určené k parkování vozidel se ke hradu nepřibližujeme po k tomu uzpůsobené asfaltové cestě, ale necestou po obvykle zarostlé louce, příkrém a škrábavém lesním svahu, kde jsou mimochodem k nalezení rozličně úžasné kameny, jež si schováme mezi ztrouchnivělými pařezy, abychom je vyzvedli na zpáteční štrece, a dále pokračujeme lesem až k místu, což děláme jen proto, abychom nemuseli šupajdit 200 metrů s uhádaným davem načančaných dítek, na krcích se komíhajících fotoaparátů, sandálů, shrnutých ponožek a pohodlně rozjařených hlav.

Je mi blízký ten hrad, který vypadá přesně tak, jak se sluší a patří na řádný hrad. A je mi blízký i ten stánek při jedné jeho nenápadné zdi, kde prodávají tvarohové frgály s borůvkami, malinami a ostružinami, jaké jsou jinde k nesehnání. Ač rozkoš z jídla mi připadá drobátko při zemi, toto je čestná, nadzemsky nakyslá výjimka, která plavně překračuje trupy postojů.

Program překonal naše očekávání, nízká a zadržovaná jistotou, že nás již toliko nemůže nikdo překvapit. Stará známá Historika, nám cizí, tajemně vyhlížející sdružení M.C.E., neodolatelný šašek, jehož kouzlo spočívá v tom, že stokrát pronesené a provedené vtipy neztrácejí náboj a humor, a spousta dalších šermířských chvilek, šťastných konců a skutečných umělců, neváhajících si pro spokojenost diváků ztrhat tělo k uspokojivému zemdlení. Program je vyvěšen, o co jste přišli, se snadno dozvíte. Snad by se jen patřilo upozornit, že program plní vždy pouze funkci orientační a to navíc velmi nedokonale.

Je nesmírně příjemné zapomenout se občas v zákrutech daleké historie, prohlédnout zastavěné kouty, navštívit výstavní síně králů, potěžkat mentalitu středověku, přeplout močály mordů a vrátit se včas domů k večeři.