Protože pět dní školní výuky považují mé ambice za lajdácké nedostatečno, rozhodla jsem se, že se navíc budu učit ještě každou lichou sobotu. A rychle jsem s tím začala, než bude obvyklé spontánní nadšení nahrazeno nevěřícným kroucením hlavy. Včera byl zahájen intenzivní přípravný kurz na vysokou školu. Je nás deset. Chytrá blondýnka a Chytrá horákyně, jež si k blondýnce přisedla, sympatický Martin, dvě prozatím bez chuti (jedna nemastná, druhá neslaná), jedna Myslím, že všechno vím, světoběžník Brouk Pytlík, dvě třeťáčky a já. Šéfuje tomu pan Špinavé kecky z UP (konáme se v Olomouci), který letos ‘odbakalářoval žurnalistiku’, teď studuje něco s hrozným názvem, má vlastní občanské sdružení, časopis a problém s mým jménem a prozradil nám, že studovat žurnalistiku je vcelku nanic.

V zapomenutém ránu jsem zívala tak mohutně, že by se mi do pusy vešlo i kostrbaté sprosté slovo. Pevně doufám, že tohle vražedně brzké sobotní utíkání od pomalých snů bude k čemusi pozitivnímu. Zatím jsem se dozvěděla, že zdechl je dysfemická změna stavu, kdežto skonal je eufemické z povrchu pryč (do hrobu?), že do Pražského lingvistického kroužku patřil Havránek a Mathesius, že v ČTK už mají můj nekrolog a že kykyryký je onomatopoické jak hrom.

Toť první dojmy-nedojmy.