Když se dva perou, třetí se sice směje, poněvadž mu už nic jiného nezbývá, ale přece jen poněkud utlumeně a tragicky, neb je zaplaven veškerým ostře reálným studem, kterého se dotčeným útočníkům pohříchu truchlivě nedostává.

Trapní muži v mém životě. Pokoušeli se a dosud vykazují skomírající tendence vybagrovat si svou vlastní stabilní noru na mém rozsáhlém emočním prostranství. Nebo na její dno při ústupu alespoň nastražit minu, která by budoucím potenciálním návštěvníkům citových výkopů oddělila dolní končetinu a kdesi cosi od zbytku pokleslého těla. Bude-li jejich mstě spravedlnost nakloněna ovšem.

Myslela jsem si bláhově, že to bude čistý řez. Naleštěným skalpelem že odříznu původce vyprázdněných floskulí a výčitek. Ale byla z toho spíš nezdařená řezničina provedená polodivokou kudlou. Žalostné pižlání. Surový masakr ve skleníku s rajčaty. Padla ultimáta, výhružky vztyčovaly vykřičníky. Žel dvojité synchronní vydírání v mizerné slohové úpravě mě přespříliš ztupilo a paradoxně tak v mém nitru nevyvolalo agresory tolik žádanou odezvu, jež by měla ctižádost zřetelně vybublat na povrch.

Vyhlásím pravděpodobně oblastní pátrání po blízkém skladu s přebytečnou hrdostí. Ačkoli dle zášti-plných posudků ne-ú-plných mužů bych mohla, snad dokonce celými hrstmi, rozdávat svou vlastní. Nelze nepodotknout, že v poslední rozjitřené době musí i mé počínání dozajista vyvolávat zvlášť u některých, nechtěně obeznámených se situací, smích. Ale alespoň se probůh snad neprojevuji jako druhořadý výrobek, čili zmetek.