Portugalští předsedové nám Schengen nadělili už pod stromeček, aby se nám o vánočních svátcích snadněji a pohodlně cestovalo na slavnostní obědy u příbuzných. Padly hranice, přeřezaly se závory a je povoleno svobodně dýchat. Slečna v eurocentru povídala, že nás čeká už jenom zářivý integrovaný euroživot.

Naplňují mě určitou skepsí přílišné unifikační snahy, byť se tomu populárně-naučně říká jednota v různosti, nemám ráda hlasité vynášení do nebes. Zato se mi líbily hraniční přechody, cizí uniformy a pocit (imaginárního? jistě?) bezpečí. Čekání na hranicích k cestování nejenom patřilo, čekání bylo jeho svým způsobem vzrušující součástí. Tak jsem vnímala spanilé jízdy odmalička, od první výpravy k Jadranu před mnoha lety až do nedávné cesty přes polské “hlídače”.

Ano, ač se to může někomu zdát paradoxní, trochu mě mrzí, že se teď můžeme tak volně pohybovat. Pevně dané a uznané hranice státu byly přece vždycky zcela zásadní pro jeho samostatnou existenci a demokratický vývoj. Tím sice nenaznačuji, že jsme přestali být seriózní zemí a že změny nemůžou vést k lepším zítřkům, jen bych se nechtěla dožít dne, kdy už nebudeme schopni samostatně existovat, respektive samostatně myslet.

Na druhou stranu, dostala jsem nabídku odcestovat na Island a tam se škádlit až do smrti. No, poněvadž jsme teď s mým oblíbeným ostrovem na jedné evropské lodi, v jednom vřele spřáteleném prostoru, vážně uvažuji, že dřív či později za skřítky zmizím. Alespoň na nějakou dobu.